Království Kruhu

Motivační pohovory 2

Kaira se na to nemohla dívat. Annabell vypadala tak ztracená, jak se třásla a objímala se rukama. ,Udělej něco' naznačila Kaira němě. ,,Ale co?" odpověděl Petr zoufale. V šoku přešel do angličtiny. Kaira naznačila objetí. Poklepal si na čelo, ale stejně ji poslechl. Annabell se mu zhroutila do náruče.

Petr ji pevně držel. Opravdu připomínal skálu, kterou měl ve jménu. Po pár minutách se Annabell přestala třást a vzlykat. Kaira se chystala nenápadně odejít, když Annabell promluvila. ,, Asi vám to musím říct, co?". Pokusila se usmát. Oba ji začali ujišťovat, že nemusí, ale s Annabell to ale nehlo. Znovu se slabě usmála. ,, Ne, to musíte vědět." Zavrtěla se, aby si našla lepší pozici a začala vyprávět:

,, Byl tam ředitel a asi pět učitelů. Dva seděli vzadu a psali si poznámky. Ještě tam byla zrcadlová stěna. Za ní seděli Dan a Marion. Byli tam asi přivázáný, protože se nemohli pohnout a tvářili se hrozně nešťastně. Učitelé si mysleli, že o nich nevím. Celou dobu do mě lili, jak jsem hrozná, příšerná a že nic neumím. Celou hodinu a půl...."

Annabell se zlomil hlas. Chtěla ještě něco dodat, ale v tu chvíli se rozezněl alarm. Kaira se otočila za zvukem a vyjekla v rohu pokoje byl nejen reproduktor, ale i kamera. Vyjekla. Učitelé si je dovolují sledovat i v pokojích! A jak to že si toho ještě nevšimli?!

Chystala se to říct ostatním, ale nedostala příležitost. Petr ji popadl za ruku a táhl ke dveřím. Druhou rukou držel Annabell. Připojili se ke spolužákům. Když dorazili na hlavní nádvoří, už tam byla většina učitelů i ředitel. Instinktivně se semkli do skupinky. Podvědomě očekávali útok. Ředitel jim oznámil, že je podezření na požár a že mají zůstat tady dokud se to neprošetří.

S tím všichni učitelé zmizeli dovnitř. Na nádvoří s nimi zůstala jen Ela. Než mohli cokoliv podniknout nebo začít mluvit, zastoupila jim Ela cestu. Posunkem naznačila, že ji mají následovat. Kaira se podívali za sebe. Byli tam všichni, dokonce i Tristan a Jane. Nikdo se nepohnul. Kaira na sobě cítila jejich pohledy. Nestačila jim pobídka od nervózní Ely. Než si toho někdo mohl všimnout, Kaira trhla hlavou a vyšla vpřed. Ostatní za ní, jako synchronizovaná skupina. Jen Jane byla pozadu.

Ela je dovedla do zbrojnice. Rozdávala jim dýky ve zdobených pouzdrech. Říkala, že odteď je to součást uniformy. Kaira si svou dýku hned připnula kolem pasu, jako většina ostatních. Adam nejdřív vyzkoušel ostří rukou. Už na pohled byla dýka úplně tupá a pohmat to jen potvrdil. Začal se nejspokojenější rozhlížet po nějakém brousku. Všiml si že Patrik na něco ukazuje. Na skříni ležela kopa brousků, jen si vzít. On, Lucie i Alexandr už drželi jeden v ruce. Adam počkal, až se Ela nebude dívat a natáhl se pro něj.

Za chvíli je Ela propustila s tím, že si můžou dělat co chtějí, ale ať zůstanou venku.

..................

Seděli na obrubě studny hluboko v zahradě. Brousky kolovaly z ruky do ruky a vzduch rozechvíval zvuk broušeného kovu. Byl ještě celkem teplý den a na modré obloze jasné slunce. Najednou obloha téměř nepostřehnutelně potemněla a vzduch se ochladil. V přítmí jedné z cestiček se objevila mihotavá bílá skvrna. Rostla a získávala tvar. Cosi šeptala.

Annabell, vířící smrt ...

Už měla tvar jakéhosi malého chlapce.

...volala's mě...

Chlapec vyrostl, vypadal tak na šest let. Jeho slova nabývala na hlasitosti.

...jsem tady...

Vypadal zmatený.

Annabell?

Teď už byl stejně starý jako oni, možná o něco málo starší. Začínal si uvědomovat, že něco není v pořádku.

Annabell?!

Rozhlédl se kolem. Jeho oči přejeli postupně všechny postavy okolo studny, přikrčené v očekávání dalších slov.

Kairo? Petře? Marion? Alexi?

Jmenoval dávno zapomenutá jména a oči se mu projasňovali poznáním.

Vy jste tu všichni?

Neodpovídali. Neměli tušení, koho myslí.

Ale jak je to možné?

,, Co jak je možné? A kdo vůbec jsi?!" Annabell došla trpělivost. Nikdo jiný by nepromluvil. A krom toho, ten duch volal přece ji.

Jak je možné, že jste tady, že jsem tu já? Neměli bychom tu být, vy, ani já.

,,Proč? "Annabell opět mluvila za všechny. Nikdo netušil, o čem mluví. ,, A kdo jsi?"

Vy si to nepamatujete?

,, Co bychom si měli pamatovat?" duch se začínal ztrácet. Annabell ním v panice vykřikla:,, Počkej, kam se ztrácíš? A jak tě můžeme zase přivolat?"

Jen ty to dokážeš, Annabell, vířící smrt. Ty a nikdo jiný....

Duch zmizel a zavládlo hrobové ticho.