Království Kruhu

3. Kapitola

Letadlo začalo znovu klesat, tentokrát už nadobro. Letuška budila všechny přítomné. Omámené a rozespalé děti sbíraly to málo věcí, které stihly vyndat. Letadlo přistálo a oni se stejně omámeně trousili ven, do země, která teď bude jejich domovem. Zdálo se jim to, nebo barvy zjasněly a vše působilo živěji, jakmile se dotkli nohama země? Ptáci zpívali jako o život, vzduch jiskřil a celá země působila dojmem, že vítá nově příchozí.

Za ranvejí už na ně čekaly kočáry. Ne nějaká stylizovaná auta, ale pravé středověké kočáry. Aby se už od začátku seznamovali s místní historií a kulturou, jak podotkla letuška. V každém z nich byla čtyři místa. Čirou náhodou se stalo, že v jednom kočáře seděli dohromady Kaira, Adam, Petr a Daniel. Když zjistili, že si rozumí, byli celkem spokojení. Jen Petr se pořád otáčel a vzdychal. Daniel si pochopitelně domyslel, že je to kvůli té dívce, ale nedokázal to vysvětlit, určitě ne tak, aby Kaira s Adamem rozuměli alespoň polovině slov. I tak se hovor po chvíli rozproudil, ze strany obou Čechů pochopitelně v trochu lámané angličtině. Bavili se o svých koníčcích, zálibách a o rodinách. Byla to opravdu zvláštní shoda, ale i Petr a Daniel byli adoptovaní.

Pomalu se blížili k hradu, už mohli zaslechnout fanfáry znějící z hradeb. Tohle je fakt divná země, pomyslela si Kaira. Vždyt'jedeme kočárem a hrají fanfáry - co přijde dál? Palácová stráž? Hradní mučírna? No, snad nebude i zbytek země tak daleko ve středověku. Konečně zastavili.

Masa těl proudila branou na nádvoří, ale Kaira se zastavila a zvrátila hlavu dozadu. Chtěla si ještě prohlédnout svůj nový domov. Jen tak stála a zírala na štíhlé věže natahující se do oblak, když tu do ní někdo vrazil. Byla to ta drobná blondýnka s vyděšenýma očima, ta, která tak zaujala Petra. Dívka zamumlala nějakou omluvu a pokračovala v cestě, jen ted' vypadala ještě víc vystrašená. Kaira se vydala za ní, ale pořád měla oči dokořán.

Za malou chvilku už vstoupily na hradní nádvoří a připojily se k davu, který vznikl u jedné ze stěn. Kaira ihned pochopila proč: Nikdo nechtěl být vepředu, každý se chtěl schovat do davu a chránit si záda u zdi. Nebyl to ale instinkt stádové zvěře, ne - byl to instinkt ohroženého predátora. I Kaira samo to cítila, byt'by to nedokázala popsat slovy. Chápala, o co tu jde. Nikdo nechtěl být vepředu, přeloženo, první na ráně. Ale někdo to být musel. Proč by to neměla být Kaira? Nevěděla. Jen ji při tom pomyšlení jímal strach.

Když už se děti téměř uklidnily, ucítila Kaira na zádech něčí ruku - a potom klopýtla dopředu. Ohlédla se. Kdo by ji strkal? Proč? Jen na okamžik zahlédla Danielovu tvář, rychle mizící v davu. K jejím uším dolehlo tiché ,,Don't worry"- a to už stála vpředu, sama, pod přísným dohledem stráží. V očích se jí objevila panika. Chtěla utéct, odejít, dostat se odtud... V tu chvíli ji chytila jiná ruka. Ale tahle ji nikam nestrkala, naopak, svým stiskem jí dodávala odvahu a chránila ji. Ani se nemusela otáčet. Adam. Jemně, skoro nepostřehnutelně, se usmála. Právě získala přítele - a měla jich získat ještě mnoho. Hluboko v srdci pochopila, že od ted'už nikdy nebude sama.

..................

Zatím nikým nepovšimnut, začal svoji řeč důstojně vyhlížející muž na pódiu. Představil se jako ředitel zdejší školy a začal popisovat, co úžasného je v tu čeká. Když začal mluvit, tedy když všichni zjistili, že začal mluvit, vyměnili si mezi sebou udivené pohledy. Nemluvil totiž řečí, kterou by kdokoliv z nich znal. Na obrazovkách za ním naštěstí běžel text alespoň v angličtině. Psalo se v něm:

Pozvali jsme vás sem, protože si myslíme, že jste výjimeční a můžete toho pro naši zemi hodně dokázat. Náplň některých hodin bude trochu netradiční, v zájmu lepšího poznání naší kultury. Také se bude používat výhradně náš jazyk, Sermone, který, jak věřím, si všichni brzy osvojíte.

Muž řečnil dál, ale většina dětí už přestala i sledovat text, protože pochopili, že mu nemůžou rozumět. Jedním z mála, kteří se o to ani nepokusili, byla Annabell. Už od vystoupení z kočárů se raději držela vzadu. Nikomu nerozuměla a vůbec nevěděla, o co jde. Pochopitelně byla zmatená. Ze začátku se snažila pochopit, o čem ostatní mluví, ale po chvíli to vzdala a jen opakovala chování davu.

Kaira také přestala řeč sledovat, ale spíše proto, že to podle ní byly žvásty. Výjimeční... na ní je výjimečný akorát absolutní nedostatek sociální inteligence a mizerný orientační smysl. Vlastně byl zázrak, že ji ještě nechtěl nikdo zabít. Jo, to je dobrý začátek. Vždyt' už má i několik přátel...Ale možná by přece jen měla poslouchat. Mohlo by se to jednou hodit.

Jenže když on mluvil tak dlouho! Jakoby mu vůbec nevadilo, že mu nikdo nerozumí. Mluvil dokonce tak dlouho, že se setmělo a některé děti usínali vestoje. Muselo už být po půlnoci, když konečně předal mikrofon nějaké slečně. Slečna očima přehlédla dav a jednoduchou angličtinou prohlásila, že je odvede do pokojů. Konečně, pomyslela si Kaira a vydala se za ní. Na nějaké pochyby už neměla sílu.