Království Kruhu

Svědomí

Michael jemně přidržoval dívku ve svém náručí, aby nespadla. Byla hodně vysílená, divil se, že ještě neomdlela. Ale ona tvrdohlavě sledovala cestu, jakoby se snažila si ji zapamatovat. Taky se často otáčela, aby zkontrolovala ostatní. Tedy zkoušela se otáčet - vážně byla se silami úplně na dně. Michael ji začínal obdivovat. 

Věděl, že už jsou skoro na místě. ,,Už jsme tady, neboj. Ostatní jsou v pořádku, jsou za námi. Bude to dobré, neboj se." šeptal jí něžně. Dívku to trochu uklidnilo. Opatrně ji položil na jednu z postelí. Naposledy se na ni podíval - už usnula, vypadala tak zranitelně....- a pak se otočil a odešel. 

Bylo to nesmírně těžké, přinutit nohy odejít, zavřít za sebou dveře. Vždyť ji tam nechával tak bezmocnou! Na chodbě málem vrazil do Mayi. ,,Hlídej ji." přinutil se šeptnout. Maya kývla hlavou. Pochopila. Michaelovi se rozlila tělem nepatrná úleva. Lepší něco než nic. Dál mechanicky posunoval nohy a už nevnímal svět kolem sebe.

............

Kaira se právě probrala. Jak dlouho asi spala? Venku už bylo světlo. Uvědomila si, že se celá třese. Byla jí zima, ale přesto se převlékla a umyla a odešla z pokoje. Netušila, co dělá, dokud nevzala za kliku prvních dveří. Její tělo se drželo instinktů a ona šla zkontrolovat své lidi. Sama pro sebe se usmála a otevřela dveře. Na postelích leželi dva chlapci - Adam a Daniel. Oba ještě spali a vypadalo to, že jsou v pořádku. Rozhodla se, že je nebude rušit a potichu se vytratila.

Otevřela další dveře a okamžitě se zarazila. Z křesla na ni mávala Marion, ukazovala, aby byla potichu. Měla velké kruhy pod očima a zrzavé vlasy jí matně splývaly kolem vyčerpaného obličeje. Přesto byla vzhůru. Kaira netušila, co tu dělá, tak se rozhlédla kolem.

Na posteli ležela Annabell. Protože se Kaiře pořád něco nezdálo, opatrně se přikradla blíž. Už mohla slyšet její dech - byl mělký a trhaný. To určitě nebylo dobře. Náhle s sebou Annabell trhla a její dech se začal vytrácet. Marion okamžitě vyskočila z křesla. Přejížděla Annabell jemně rukou po obličeji. Kaira neměla tušení, co dělá, ale nepletla se do toho.  Marion přitiskla ruku ke krku ležící dívky. Naklonila hlavu a šeptem ji uklidňovala. Annabellin dech se prohloubil. Už jenom spala. Zato Marion vypadala jaksi vyčerpanější. Kaira vzdala snahu pochopit, co se tu odehrává, a odešla pryč.

....................

Seděl ve svém pokoji a přemýšlel. Hledal něco, co by se dalo udělat jinak, co by se dalo změnit. Nic nenacházel, ale pořád se nemohl zbavit viny. Vždyť je opustil! Nedokázal se sám před sebou omluvit. Jistě, v tu chvíli neviděl jinou možnost, ale to ho neomlouvalo. 

Měl být silnější, odvážnější - najednou se mu zcela jasně vybavil otcův hlas. ,,Michaeli, Michaeli," říkal mu vždycky ,,Musíš být silný, tvé postavení si to žádá." pokaždé u toho kroutil hlavou, jakoby ho káral, ale pak se na něj povzbudivě usmál. ,,Čekají se od tebe velké věci."

  Hlavně otec od něj hodně očekával a dával to při každé příležitosti najevo. Michael byl jeho jediný syn - a měl se podle toho také chovat. Ale Michael věděl, že svého otce bude muset zradit, dřív nebo později. Nechtěl mu nijak ublížit, to ne, ale v očích své rodiny by byl zrádcem už teď. Modlil se, aby o jeho pomoci kruhu nikdo nevěděl. 

Náhle se otevřely dveře a dovnitř nakoukla hlava jednoho ze sluhů. ,,Váš otec si vás žádá." řekl ten muž s milým úsměvem. Michael se nepohnul, bylo mu to jedno. Až když sluha zmizel, vydechl a začal doopravdy myslet. K otci nepůjde, to ani náhodou. Nestál o jeho kázání. Věděl, že později přijde trest, ale na to teď nemyslel. Potřeboval si s někým promluvit. S někým, kdo není jeho otec, aby bylo jasno. Z obrovského množství lidí ho napadla jediná osoba, které teď mohl věřit - jeho chůva z dětství.