Království Kruhu

V pasti 2

Annabell seděla v koutě tmavé místnosti, která se jim stala pastí. Když Kaira před pěti minutami nařídila zhasnout louči kvůli šetření kyslíkem, všichni vzdali hledání jakéhokoli únikového východu. Teď už byl vzduch prodchnut jenom beznadějí. Všichni tu umřeme, pomyslela si Annabell mlhavě, když zírala na místo, kde by měla být jedna z koster. V tu chvíli si uvědomila, že tam ta kostra doopravdy je. Sice ji neviděla, ale vnímala ji. Máme echolokaci, ale neumíme lítat, co jsme to za divný netopýry, řekla si sama pro sebe ironicky.

Pak ji napadlo něco dalšího - ten duch jí říkal: jen ty  to dokážeš, Annabell, vířící smrt. Když vidí ve tmě, tak proč to nezkusit? Znovu se ironicky usmála. Zkusila vytěsnit okolní zvuky a soustředila se jen na kostru před sebou. Místností prolétaly vlny chladu. Volala duši, jež se k těmto kostím kdysi vázala. Kolem se začala šířit neviditelná bílá mlha a téměř neslyšný šepot.

Annabell, vířící smrt...

Annabell ani nedoufala v to, že se to podaří. Vážně mluvila s duchem! Jak je to možné, tím se bude zabývat   později - teď musí zjistit, jak se odtud dostanou. Z myšlenek ji vyrušil netrpělivý duchův hlas: 

Co po mně chceš paní? 

,,Řekni mi, jak se odtud dostaneme", přikázala mu.

Hleď ke stropu a viz.

Odpověděl duch a vznesl se vzhůru. Tam se dotkl jednoho z kamenů, který začal nepatrně světélkovat. Duch se začal pomalu rozplývat. 

,,Děkuji"

 Annabell ho propustila a on zmizel úplně. Kámen pořád zářil. Sama na strop nedosáhla, tak s odporem zvedla jednu s nejdelších kostí a postavila se. Zatlačila kostí na kámen a uslyšela skřípot, jako by se něco těžkého přesouvalo. Za nedlouho ji ovanul chladný vítr a ona poznala, že chodba se otevřela. Vítězoslavně se usmála a prohlásila: ,,Našla jsem východ. Pojďte za mnou."

....................

Michael seděl ve výklenku a snažil se najít odpověď na otázku proč. ,,Proč?" ,,Proč to udělali?" ,,Proč se to stalo?" ,,Proč to nevíš?" Dívka před ním pořád ještě nebyla spokojená s odpovědí. Nakonec se mu podařilo vysvětlit, že otec věděl o té pasti, protože do ní kdysi viděl někoho spadnout. Samozřejmě následovalo další proč. A taky kdy a koho. 

Mohl by vysvětlovat donekonečna a stejně by nikdy nebyla spokojená. Samozřejmě, mohl jí říct všechno, ale to by byl obrovský šok. Tak velký, že by se na místě zhroutila a zbytek kruhu by si musel pomoct sám. Nebo by tam taky mohli zůstat navěky. A to Michael nehodlal dopustit. Proto musel mlčet.

,,Hele, Mayo, prostě je musíme dostat z té pasti, s tím souhlasíš." Maya jen přikývla. ,,Tak dost mluvení a jdeme!" Michael bezmocně rozhodil rukama v očekávání dalšího proč, ale tentokrát Maya jen bezeslova kývla a zvedla se. Bok po boku kráčeli do chodby s pastí.

.................

Teprve když Annabell vešla do chodby s pastí, došlo jí, jaká je tu zima. Celá se třásla - zčásti i kvůli právě prožitému setkání, které ji opravdu vyčerpalo. Soustředila se jen na to, aby šla, a tak si nejdříve nevšimla, jak se za jejími zády ostatní dohadují. 

Báli se, jestli je chodba bezpečná - to jim potvrdit nemohla, ale měli snad jinou možnost? Někteří prosazovali, aby se vyslala předsunutá hlídka, ale nikomu se nějak moc nechtělo plížit se temnou chodbou sám. Zdálo se, že si nevšimli Annabellina malého výstupu s duchem. To bylo jen dobře. 

Annabell postupovala dál, hlouběji pod hrad, a ještě víc se rozklepala. Z katakomb táhl chlad. Pak ucítila, jak ji někdo dohání, zřejmě Petr. Otočila se na něj a usmála se. Cvakání zubů se jí zastavit nepodařilo. Petrovou tváří se mohla starost. Neměl rád, když kdokoli mrzl. Několikrát se marně rozhlédl, než mu došlo, že má kolem pasu uvázaný svetr. Byl to zvyk, bral si ho i když bylo venku vedro. Ale teď za něj byl mimořádně rád. Annabell už si svetru taky všimla a prosebně se na Petra zadívala. Usmál se a podal jí ho. Annabell vděčně zářily oči, zatímco se oblékala. 

,,Co tam tak zdržujete, vy dva?!" ozvalo se zezadu. Annabell se váhavě vydala vpřed. Petr si všiml, jak klopýtá, a podal jí ruku. V tu chvíli byly veškeré problémy zapomenuty - Petr se ještě nikdy necítil tak šťastný. Zezadu se ozval jen otrávený povzdech.