Království Kruhu

Chůva

Kaira seděla v lavici - pro změnu -, ale neobtěžovala se poslouchat výklad. Proč by taky měla? Stejně se tu nikdy nedozvěděla nic nového. A obzvláště lekce osobního rozvoje stály za nic. Střelila pohledem k hodinám (ještě deset minut!), a pak se rozhlédla po třídě. Většina spolužáků dospávala minulou noc. Kaira se jim nedivila. Také by spala, ale hrdost jí to nedovolila. Raději přemýšlela. Například nad tím, jestli učitelé vážně nepostřehli, že včera celý den bloudili pod zemí, nebo jestli jim to bylo jedno. Přikláněla se k druhé možnosti.

Její úvahy přerušil pronikavý hlas školního zvonku. Hurá, tělocvik, pomyslela si ironicky a pomalu se zvedla že židle. Vážně neměla náladu běhat kolečka kolem hradeb a sprintovat přes nádvoří.

...........

Stál přede dveřmi s nataženou rukou. Měl poslední šanci si to rozmyslet. Chvíli váhal, ale pak se jeho ruka pohnula a ozvalo se zaklepání. Vyčkával. Slyšel za dveřmi pomalé a šouravé kroky. To je dobře, pomyslel si mlhavě, chůva je tu sama. Konečně se dveře otevřely a on uviděl usměvavý obličej patřící staré ženě. Její oči se vlídně lesklý, když ho zvala dál.

Michael zůstal stát mezi dveřmi. Dlouze vydechl, než promluvil. ,,Kdo jsem?" zeptal se. Obličej staré ženy se okamžitě proměnil. Jako by už nepatřil té vlídné chůvě, se kterou si hrával a kterou znal už od malička. Patřil věštkyni.

Už ji viděl věštit mnohokrát, ale pokaždé ho to znovu vyděsilo. Stařena na chvíli ustrnula a pak vydechla mrazivým hlasem: ,,Jsi zbloudilý, jenž nalezl svůj cíl." Teď se zarazil i Michael. Takovou odpověď nikdy dřív nedostal. Vydechl a zašeptal  jen: ,,Děkuji." Pak se otočil a odcházel pryč. 

Chůva mezitím přišla k sobě. ,,Michaeli!" zavolala za ním. Zastavil se a tázavě otočil hlavu. ,,Musím odejít..." pokračovala potichu. ,,Proč?" I při tom jediném slově se mu lámal hlas. Měl chůvu rád, nechtěl, aby odešla. ,,Už tu pro mě není místo." odpověděla mu vlídně. 

Chápal to. Pro něj tu taky nebylo, ale nemohl si dovolit jen tak odejít. Přikývl a naposledy se se svou chůvou v duchu rozloučil. 

...........

,,Annabell!  Annabell, pohni přece trochu!" K dívce ploužící se pomalu vzadu naštvaný křik ostatních sotva dolehl. Ona si běhání kolem hradeb nevymyslela. Byla ještě vyčerpaná ze včerejška, při běhu sotva dýchala. Prostě nikam nepoběží. Počkala si, až se jí ostatní vzdálí ještě víc a pak nenápadně uhnula z trasy. 

Bloumala zahradou a snažila se nemyslet. Nešlo jí to, tak počítala kroky. Jedna, dva, tři, čtyři.... Po přesně čtyřset padesáti osmi krocích se zastavila. Před ní se přes stezku ploužila stará žena a něco si pobrukovala. Annabell ji chvíli zvědavě pozorovala, než se zeptala: ,,Kdo jste?"

Zdálo se, že neznámou návštěvníci něčím popudila. Stařena nyní vypadala naštvaně a trochu i nebezpečně. ,,Špatná otázka, děvče!" vyčítala jí. ,,Ne kdo jsem já, ptej se, kdo jsi ty!" Annabell se na ni zmateně koukala a nakonec vykoktala: ,,Kdo jsem?" ,,Silněji, ptej se silněji!" stařena pořád nebyla spokojená. Annabell sice netušila, co po ní neznámá chce, ale zeptala se znovu, tentokrát jistěji: ,,Kdo jsem?"

Konečně se trefila. Stařena se nejdřív usmála, pak ale její obličej ustrnul a nakonec promluvila. Hlasem tak temným a mrazivým, že z toho běhal mráz po zádech. ,,Tys zrcadlo, jež dává proniknout světům -" najednou se její výraz rozsypal jako hromádka střepů.

 ,,Věštkyně dověštila." Pronesla žena tiše. ,,A ty běž taky pryč, děvče." Annabell na nic nečekala a otočila se čelem vzad. Zatímco se vzdalovala, rozlézal se ve vzduchu ledový chlad.

........

Omlouvám se za zpoždění, psala jsem nesmysly. Doufám, že alespoň tohle za něco stojí. Nějaké postřehy nebo komentáře by potěšily. Děkuji.