Království Kruhu

Oznámení

Vešel do velké síně, osvícené jen pár lampami po obvodu. Kráčel pomalu, neboť přemýšlel nad svým objevem. Musel být opatrný. Došel před trůn a poklekl. ,,Matko, otče, nesu zprávy"řekl a sklonil hlavu. Ze síně se začali postupně  trousit ostatní členové rodiny a sluhové. Poslední z nich zatáhli závěsy a místnost potemněla. Když zapadly dveře, nastalo hrobové ticho.

Dlouho nebylo nic slyšet, ale přesto se zdálo, že jsou všichni tři maximálně soustředění. Ticho protnula až mužova slova: ,,Dobré informace neseš. Teď můžeš jít, ale pak to budeme muset ještě prošetřit." S těmito slovy muž vstal a odešel, s ženou v těsném závěsu. Chlapec ještě chvíli klečel a zalykal se štěstím a úlevou. Nepřišli na to! Nebude se muset dopustit zrady. Teď ještě ne.....

...............

Byla to obyčejná nudná hodina osobního rozvoje. Kaira seděla v lavici a div že se neunudila k smrti. Okusovala tužku, když se snažila odpovědět na další otázku toho přihlouplého testu, co jim zadali. Prý: Co byste chtěli, aby byla vaše poslední věta před smrtí! Jak to mají asi vědět?

Byla to opravdu mimořádně nudná a otravná hodina, dokud ji kdosi nepřerušil svým příchodem. Kaira vzhlédla od svého testu a rychle zase sklopila hlavu. Byl to ředitel. Zaťala zuby a nevstala. Nikdo z nich nevstal, aby ho pozdravil. Ještě mu neodpustili, co včera udělal Annabell.

Ředitel si odkašlal. Tento jasný příkaz už nebylo možné ignorovat. Zvedli hlavy a ředitele propálilo deset párů žhnoucích očí. Náhle ten majestátní muž vypadal jaksi menší. Znovu si odkašlal, tentokrát z nervozity, a začal předčítat z papíru ve své ruce:

,,Milé děti, chtěl bych vám oznámit, že možná budete mít spolužáka. Jedná ze zdejších vážených rodin se až nyní doslechla o naší malé škole a zvažuje, zda sem přihlásí svého syna. Zítra sem přijdou, aby si školu obhlédli osobně a proto doufám, že se budete chovat vzorně a že zanecháte dobrý dojem."

Třída ho stále propalovala pohledem. ,,Toť vše." dodal pro jistotu. Stále na sobě cítil jejich oči. ,,No tak, můžete jít!" Už byl mírně nervózní. Vytáhl svůj poslední trumf a zařval: ,,Říkám vám, okamžitě jděte na tělocvik a hněte sebou, nebo bude zle!" Třída se zvedla a mlčky odkráčela ke dveřím. Ředitel byl sám se sebou spokojený.

Kaira se u dveří otočila. Viděla ředitelův samolibý úsměv a viděla, že se usmívá i Daniel. Usmíval se tím svým vědoucím úsměvem, který nesnášela. Nesnášela, když věděl něco, co ona ne. Zamračila se na něj, ale on se pořád jen usmíval. Dělal to, protože ředitelův křik neměl žádný účinek. Oni čekali na pokyn skutečného vůdce. Vůdce, který nevěděl, že tím vůdcem je. 

Víc zatím netušil. Ale třeba by mu mohla pomoct ona neznámá návštěva, která má přijet...

.....................

Chlapec ve svém pokoji zuřil. Zuřil, protože mu otec právě poslal vzkaz, kterým zničil jeho naději. Měl se do toho prokletého hradu vrátit. Už zítra. Se svými rodiči. Jak se bude moct vůbec někomu podívat do očí? Jak to tam má vydržet celý den a potom znovu odejít? A jak zařídí, aby si jeho rodiče ničeho nevšimli? Zhluboka vydechl. Konec sebelítosti, řekl si. Nastal čas přemýšlet. A doufat, dodal neslyšně.