Království Kruhu

26. Kapitola

,,Ty první," přikázala blondýnka a založila si ruce na prsou, ,,A řekni mi všechno."

Přízračný chlapec přikývl a mírně se uklonil. Ve vybledlých vlasech se mu zatřpytila koruna podezřele podobná té, kterou měla Annabell. Když se znovu narovnal, na rtech se mu usadil napůl potměšilý a napůl smutný úsměv: ,,Jak si přeješ, paní smrti."

Dívka se na něj nechápavě zadívala. Duch si jen povzdechl a mávl rukou.

,,Raději začnu odzačátku..."

,,Ano, to bys mohl," přerušila ho dívka. Chlapec se zatvářil uraženě, ale ona jen mávla rukou, ,,Promiň, pokračuj."

,,Nebo možná raději od konce... Ukážu ti svou smrt," oddeklamoval duch s až divadelní dikcí. Ona protočila oči. Mávl rukou a prázdnota kolem nich získala zřetelné obrysy. Pod příkrovem nejasné  mlhy se začala objevovat podivně povědomá místnost a přízračný chlapec začal vyprávět:

,,Kdysi dávno, bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami..." Dívka už už otevírala pusu k další námitce, a tak raději rychle pokračoval:

,,No, ono to vlastně tak dávno ani daleko nebylo. Abych byl úplně přesný, stalo se to tady, v Království Kruhu, na tomhle hradě..."

Mlha už získávala pevné obrysy. Annabell se jen rozhlížela kolem sebe a snažila se pochopit, co se to tu děje. Ne že by to bylo tak jednoduché - vlastně to bylo o zdravý rozum.

Prázdnota už vůbec nebyla prázdnotou. Mlha nebyla mlhou a čas běžel obráceně. 

Annabell pozorovala shon kolem sebe: vesele pobíhající děti, asi tak tříleté. Smály se, honily se navzájem a lezly, kde se dalo. S velkou oblibou se motaly pod nohama několika dozorujících dospělých, kteří se jen shovívavě usmívali.

V rohu pokoje zevloval chlapec o pár let starší než ostatní; děti se mu věšely kolem pasu a nechávaly se tahat po pokoji. On je s trpělivostí staršího bratra snášel. 

,,Tomáši, Tome, podej mi tu panenku!" křičela jedna z holčiček, ,,Prosím!"

Přízračný chlapec vedle Annabell se usmál, ale z očí mu přitom koukal smutek  a ztráta. V prstech si pohrával s korunou, kterou si sundal z hlavy. 

,,Tak tohle," pokynul směrem k dětem a tomu nejstaršímu chlapci, ,,jsem já. Tomáš Bellator, k tvým službám."

Na chvíli se odmlčel, a potom ukázal na světlovlasou dívenku na druhém konci místnosti: ,,A tohle, ta malá holčička támhle, jsi ty."

Annabell jen vrtěla hlavou. Tohle není pravda, nemůže být. Ne, ne, ne...

,,Ne..."

,,Ale ano, jen se dívej," pokračoval duch nemilosrdně. Uvědomoval si, jak je krutý? 

,,Jen se dívej. Stejné vlasy, stejné oči..."

Annabel od svého mladšího já odvracela hlavu, zatímco dívenka ve vzpomínce zaujatě pozorovala cosi za oknem. Náhle promluvila; v hluku místnosti plné dětí nebyl její zvonivý hlásek moc slyšet: ,,Tomáší, podívej, pánové letí!" s vykulenýma očima tahala staršího kamaráda za ruku.

On se doopravdy otočil - a vykřikl hrůzou. Ne kvůli tomu, že letěli - to považoval za celkem normální součást života - ale kvůli tomu, že ty ,pány' poznal. A zaručeně poznal zbraně které nesli.

,,Pomoc, pomoc!" křičel z plných plic. Ale dospělí se jen zvedli a s úsměvem odcházeli pryč.

,,Útočí na nás! Udělejte něco!" 

Jedna z pečovatelek se otočila a usmála. Řekla jen:,,Já vím." Pak odešla. Nechala otevřené dveře.

Co se děje? Co má dělat? Kam všichni odešli? 

Zradili je. Určitě je zradili. Tomáš se rozhlédl kolem sebe, podíval se na svůj Kruh. Byl jen o tři roky starší, přesto se to zdálo jako století. 

Malá princezna se na něj dívala s uslzenýma očima. Přišourala se k němu a objala ho. ,,Ššš," konejšil ji. Věděl co musí udělat - a ona to věděla taky. Vždycky byla chytrá.

Zatímco se šel zbytek Kruhu schovat - za zeď tajnými dveřmi, jak je to naučili rodiče - on si šel pro meč. Byl to opravdový meč, sice přizpůsobený dětské velikosti, ale zato docela ostrý. Dostal ho teprve nedávno.

V jeho tváři se objevil zarputilý výraz a on se postavil do dveří. Věděl, co musí udělat, a co to bude stát - ale to nevadilo. Pro tohle se narodil.

......................

,,To stačí. Víš, jak to dopadlo,"řekl Tomáš - přízrak  a podivná snová scéna se znovu rozpustila v nicotu.