Království Kruhu

Pod hradem

Kaira měla sice mizerný orientační smysl, ale stejně se jí zdálo, že kolem tohohle výklenku už jdou minimálně podruhé. Nebo to byl jiný? To asi bylo  stejně jedno, protože netušila, kde to sakra jsou. Nikdy by neřekla, že je ten hrad až tak velký. Ale ne, oni nemůžou být nahoře ve sluncem zalitých pokojích a spokojeně si užívat prohlídku! Oni prostě musí trčet tady v tom temném a zatuchlém podzemí. Čert aby to vzal! Přece musí být nějaká cesta ven!

Ale ona viděla jen dvě možnosti, jak se odtud dostat: prostě bloudit sklepením, dokud jim šťastná náhoda nepřihraje východ do cesty, nebo poprosit Annabell, aby udělala znovu ten trik s duchem. Zalétla pohledem dopředu. Annabell sotva klopýtala a třásla se zimou a vyčerpáním. Chvílemi ji Petr doslova vlekl. Ne, tohle nepůjde. 

Kaira se rozhlédla i po ostatních. Ve všech obličejích se zračil strach a únava. Vraštila čelo ve snaze vymyslet nějaký lepší plán. Musí se odsud přece nějak dostat!  Ani si neuvědomila, že zastavila a brzdí tak všechny okolo sebe, dokud ji na to Adam neupozornil. Ale nezdálo se, že by chvilka klidu někomu vadila. Jen na ni zírali, jako by čekali, že přijde s nějakým skvělým plánem na záchranu. Že je bude vést. Ale ji opravdu nic nenapadlo, tak bezmocně rozhodila rukama a  řečnicky se zeptala, jestli náhodou nechtějí pauzu. 

Jistěže chtěli. I ona sama byla utahaná. Ale jak se tak rozhlížela kolem, určitě na tom nebyla nejhůř. Annabell se skoro zhroutila na podlahu a schoulila se do sebe. I ostatní si posedali na zem a opřeli se o zeď. Petr objal Annabell kolem ramen a vyslovil všudypřítomnou otázku, nad kterou Kaira marně přemýšlela už půl hodiny. ,,Co budeme sakra dělat?!

Nikdo neznal odpověď, tak se chodba ponořila do hlubokého ticha. 

.................

Michael prohledával chodbu s propadlem. To už bylo dávno zamaskované, jen spadlý balvan se nikdo neobtěžoval uklidit. Přejížděl rukou po hrubé stěně a doufal. Maya se k němu blížila z druhé strany chodby; zjevně už měla svoji část prohledanou. Nepatrně se na ni zamračil. On postupoval pomaleji, protože se snažil být pečlivý.

Náhle ucítil, že se mu něco pod rukou pohnulo. Že by? Rychlé zalétl pohledem dozadu. Ne, tohle tlačítko jen vypouští šípy ze zdi. Počkat, šípy?! ,,Rychle k zemi!" zařval na Mayu než si vůbec stačil uvědomit, co se děje. Maya naštěstí reagovala rychle, takže vyvázla bez úhony. A on mohl jen doufat, že  křikem nepřitáhl pozornost svého otce. 

Nehodlal ale nic riskovat, obzvláště ne jeho hněv, a tak Mayu vymanévroval pryč s výmluvou, že by pátráním jen spustili další pasti. Maya sice protestovala, ale proti němu neměla šanci. On měl totiž za sebou léta výcviku - tedy pardon, výchovy hodné jeho postavení. A až doteď si myslel, že zvládne všechno. Nemohl jsem být dál od pravdy, pomyslel si ironicky.

..............

Pauza a porada už dávno skončily - a ne zrovna uspokojivě. Jelikož nikdo neměl lepší nápad, rozhodli se pro Kaiřinu možnost č. 1. Totiž bloudit a modlit se. K Alláhovi, Budhovi, Ježíši Kristu, nebo třeba k Fortuně. To bylo asi jedno, stejně měli mizernou šanci na úspěch. Protože nikdo z nich nejspíš neexistuje, pomyslela si Kaira mlhavě. A i kdyby, mají na práci důležitější věci než pomáhat nám z bryndy. Máme si umět pomoct sami.

Kaiřiny myšlenky byly otupeny neutuchajícím pochodem. Ale to poslední byla pravda. Cítila to. Jak dlouho už šli? Zdálo se jí to nesmírně dlouhé. V ústech měla sucho, jako by nepila už celý den. Nohy se jí motaly. ,,Má někdo hodinky?" zeptala se, než si to stihla rozmyslet. Prostě musela vědět, jak dlouho už jdou, ale nečekala, že někdo odpoví kladně. ,,Já mám" ozval se Tristan. Jeho hlas zněl stejně chraptivě jako její. Chvilku nato se místností rozlilo malé mdlé světélko - Tristan měl digitálky.

,,Je čtvrt na šest" nahlásil překvapeně. Zřejmě úplně zapomněl, že nějaké hodinky vlastní. Nebo byl překvapený tím, jak dlouho už tu jsou, tak jako všichni ostatní. Kaira věděla, že tu jsou dlouho, ale že až tak, to nečekala. Po dlouhé době se rozhlédla po ostatních. Všichni byli unavení - není divu, po celodenním pochodu - a někteří sotva stáli. Pak pohledem zavadila o Annabell. Vzpomněla si, že při chůzi ji Petr hodně podpíral a někdy i víceméně nesl. Přivolání ducha a pak celodenní chůze, to není úplně odpočinkový den. Teď oba sotva stáli.,,Hlas čas po půlhodině." odpověděla konečně Tristanovi.

Střídavě šli a odpočívali dost dlouho, Tristan už pětkrát hlásil čas. Kaira byla ztracená ve svých myšlenkách a nevnímala okolí. Soustředila se jen na chůzi. Náhle si všimla, že ostatní zastavili. Zvedla hlavu a uviděla schodiště - skutečné pevné schodiště vedoucí nahoru. Konečně se na ně usmálo štěstí. Ale proč mají v takovém obrovském hradě jen jeden vchod do sklepa? To je jedno, teď musí to schodiště použít a dostat se po něm nahoru. ,,Na co čekáte?" pobídla své spolužáky ochraptěle. 

Zajela pohledem k Danielovi - určitě bude mít zase ten svůj úsměv. Ano, taky že měl. Kaira nechápala, jak se může po tom všem ještě smát. Vážně by ráda věděla, co se mu honí hlavou. ,,Čekají  na tebe." ozvalo se jí v hlavě. Vážně to byla odpověď na její otázku? Ona si to nepomyslela! Kdo to řekl? Znovu se podívala na Daniela; teď měl na tváři ještě širší úsměv. Že by to byl on? Ale jak?! Přestala přemýšlet a vydala se nahoru za ostatními.

Konečně vyklopýtala nahoru. Zdálo se jí to jako dvacet pater (pět to bylo určitě) a pekelně ji bolely nohy. Ale dostala se nahoru, do horní části hradu. Za oknem viděla hvězdnou oblohu. Ostatní seděli nebo leželi u zdí a nevypadali, že by se chtěli zvednout a zase někam jít. Stejně pořád nevěděli, kde jsou.

 Ohlédla se za sebe. Daniel se právě objevil ve dveřích a něco jí téměř němě naznačoval ústy. ,,Zavolej pomoc." uslyšela ho, až když byl blíž. ,,Dej do toho všechno."  Teď už to mohla zkusit, volat o pomoc v podzemí byla blbost, protože zachránci by se taky ztratili. ,,Pomoc" vykřikla vlažně. Podívala se na Daniela, cítila na sobě jeho naštvaný pohled. ,,Řekl jsem všechno." naznačoval. A tak Kaira poslechla. ,,Pomoc!" Její výkřik se rozlehl hradem. Letěl skrz chodby a komnaty, pronikal do lidských srdcí. Strhával s sebou vše, co mělo nohy a svědomí. Pomoc už byla na cestě.

...............

Tohle je moje zatím nejdelší kapitola ( přes tisíc slov!), tak doufám, že se vám líbí. Budu moc ráda za vaše názory! ( ať už ohledně příběhu, nebo třeba rady, co zlepšit.)

 Děkuji.