Království Kruhu

V lese

,,Jmenuji se Annabell," opakovala dívka, ,,a chci pryč."  Já chci taky pryč, chtělo se mu odpovědět. Vždyť byla mlha, zima, mokro... sem tam duchové. No vážně, kdo by tu chtěl být?
,,A kam pryč? " zeptal se místo toho.
,,Kam pryč, kam pryč?" přemítal dívka nahlas. Pak se jí rozjasnil obličej: ,,Už vím - někam od té mlhy!"

Zato Michael se zakabonil. Sice byla v šoku a nevěděla, že za ní ta mlha půjde, - no vlastně nevěděla vůbec nic - ale stejně se chovala jako malé dítě.
Pátravě se jí zadíval do očí, až konečně našel to co hledal. Šok, paniku a popření.

,,Samozřejmě že půjdeme pryč od mlhy" zvedl jí na nohy a vydal se směrem k hradu. ,,Neboj se, za chvíli jsme pryč, jenom pojď za mnou. "
Chtěl ji doprovodit až před brány, ale otec mu jako obvykle narušil plány - do hodiny musí být doma. To by mohlo stačit, když Annabell půjde rychle. Jemu stačí pět minut.

..........................

,,Petře! Hej, Petře! Počkej přece! Nemůžeš ji jít jen tak hledat! Akorát se taky ztratíš!"
Právě skončilo dopolední vyučování a Petr se okamžitě vypařil. Když si toho Kaira všimla, byl už na půl cesty z hradu.
Teď se zastavil, znejištěný Kaiřiným křikem.

,,Proč bych se ztrácel? Já chci najít Annabell!"
,,To určitě, já chci najít. Jak?! Jak ji chceš najít?!"
,,Nevím"
,,Víš alespoň kde je sever?"
,,Nevím."
,,Tak jak se chceš sakra vrátit domů?!"
,,Ehm, no, nevím."
,,Tak zůstaň tady. Zůstaň tady a počkej. Ona přijde. Musí." Poslední slovo vyřkla Kaira spíš potichu,  jen tak pro sebe. Opravdu tomu potřebovala věřit, stejně jako Petr.

Podívala se na něj: měl shrbená ramena a zoufalý pohled v očích, ale nesnažil se vzdorovat - možná mu došlo, že by to byla blbost, pomyslela si.

Pak zvedl oči a upřel na ni doslova štěněčí pohled. No tak mu to nedošlo. Škoda. Ale pořád to byla blbost.
,,A co kdybych třeba vždycky vylezl na strom?"
,,Idiote. Vylez si třeba na hradby, ale nikam nechoď. Vždyť bys ji minul."
Poslední větu dodala s mírným úsměvem. Pak odešla a nechala Petra před bránou.
Její úsměv se ještě rozšířil, když za sebou zaslechla chlapcovy přibližující se kroky, ale její oči se nesmály.

...........................

Přítmí. Bezvětří. Mlha. Tiché hlasy a zvuk lehkých kroků. Kdopak to asi jde? Určitě nikdo známý. Ale proč mě vlastně budí, když mě nezná?  Nedává to smysl, měl bych se podívat. Ale opatrně, minule jsem je vyděsil. Ale koho?  A kdo je tohle? A kdo jsem já?
Měl bych se podívat - třeba mi to i řekne.

Pomalu se nořím do hmotného světa a začínám si vzpomínat. Byl jsem chlapec, stejně jako ten, který mě probudil, ale už si nepamatuji své jméno. Toho chlapce taky neznám.
Má tmavé vlasy a smutné oči.

Nedávno jsem ho viděl. Na zahradě s Prvním Kruhem - tedy s mým Kruhem. Patří k nám - vlastně spíš k nim, já jsem už deset let jen duch - přestože je z  rodu našich nepřátel. Jmenuje se Michael.

.................

Moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nic nenapsala. Budu se snažit vydávat častěji.
Mějte se hezky.