Království Kruhu

Vzpomínky

Kaira se rozhlédla kolem sebe, avšak ve tvářích svých spolužáků uviděla jen nesouhlas. Co udělala špatně? Rozhodila rukama v přehrání dokonalé bezmoci. Když se ani teď nedočkala žádné reakce, uraženě si založila ruce na hrudi a opřela se o zeď.

 Copak to je její vina, že tu nic nedává smysl? Nebo to smysl dává a ona jen ztratila pojem o realitě? Zbláznila se ona, nebo všichni okolo? Vážně vypila halucinogenní čaj a tohle je jeden velký trip?

 A nebo... Nebo je to snad všechno dokonalá pravda? 

Ne, ne. To nemůže být ono.

Pomalu se svezla dolů podél zdi a objala si kolena. Rozhlédla se kolem sebe.Srdce jí říkalo, že tady je doma, že sem patří. Její krev zpívala o tom, že tohle je správné. Že tohle je její rodina.

Ale její hlava tomu odmítala uvěřit.

Tak kde je pravda?

...............................

Kolem bylo ticho. Mlha zmizela. Už tu nebyly žádné hlasy volající po vysvobození. Žádné nekonečné utrpení mrtvých hříšníků, ani zvědavé  hlasy dávno pohřbených předků. 

Nic. Tak co tu bylo špatně?

Dívka sklopila zrak ke svým nohám, protože v nekonečné prázdnotě kolem toho k vidění moc nebylo. Podél těla jí splývaly dlouhé bílé šaty. Nepamatovala si, že by něco podobného kdy vlastnila, ale  róba přesto nesla známky opotřebení. Pomalu zvedla ruce k vlasům - poletovaly jí kolem hlavy, zvedané přízračným větrem.  

Když ji neposedný pramen proletěl před očima, uvědomila si, že její vlasy cosi drží na místě. Rukama nahmatala jakousi čelenku. Pomalu si ji sundala, aby si ji mohla prohlédnout. Pořád se pohybovala jako ve snu. 

V rukou držela jednoduchý zlatý kroužek s jediným ostrým hrotem trčícím nahoru. Raději odolala nutkání vyzkoušet hrot špičkou prstu.

,,Co to...?" Vzhlédla. Snad ani nečekala, že se něco změní. Ale v prázdnotě před ní stála už známá postava.

,,Znovu se setkáváme, Anabell, vířící smrt. Ani jsem nedoufal." 

Její duch - ten chlapec ze zahrady. Vypadá, že už se vzpamatoval. 

,,Proč jsi mě volala?", zakoukal se do prázdna, ,,A kde jsou ostatní?"

No, tak asi ne. Ale ani sama Anabell na tom nebyla o nic líp.

,,Já jsem tě nevolala! Objevil ses sám!"

Nesouhlasný pohled příznačné tváře.

,,A vůbec, kdo jsi? Jak ses sem dostal? A kde to jsme?" dívčin hlas postupně slábl až do sotva slyšitelného šepotu. 

Duchova tvář zjihla: ,,Nic nevíte, nic nevíš. Musím ti toho tolik říct! Ach, ale čím začít? Už vím, ale ty mi musíš slíbit, že to povíš všem ostatním. Slibuješ?"

Blondýnka dezorientovaně kývla - co jiného na to říct? V rukou stále ještě svírala svou čelenku.

,,Nasaď si tu korunu, Anabell, a podej mi ruku."

Dívka poslechla jemný hlas mrtvého chlapce a chopila se nabízené dlaně. Byla ledová i horká, hmotná i nehmotná zároveň.

Prázdnota kolem se roztříštila na tisíc kousků. 

Anabell zalapala po dechu a držela se jeho ruky jako posledního záchranného lana. Co se to stalo? Proč? 

Kolem ní vířily útržky temnoty. Chtěly se jí chytit, chytit jí a už nepustit a kvílely, tak strašně kvílely -

Zaječela. Temnota kolem se točila rychleji. Její přízračný přítel se začal ztrácet -

A potom se temnota uklidnila. Svět kolem se zase usadil na svém místě. Jen prázdno a oni dva. Žádná temnota. Žádné vřeštící duše. Tak by to mělo být.

Ticho přerušili oba najednou: ,,O tomhle si musíme vážně promluvit."