Uběhlo už pár týdnů od té doby, co jsem poprvé otevřela oči. Teď jsem zkoumala okolí. Nic jsem nebrala těžce. Vše jsem si jednoduše vyložila. Tak třeba:
Tvor, který mě a mé sourozence chrání, dává potravu a má rád, je matka. Na mámě mi bylo zvláštní, že narozdíl od mých sourozenců má jen jedno oko. Místo druhého zející díru...
Moc jsem toho ale stejně nepoznala. Hlavně jsem chápala, že existují zákony, které nesmíme rušit.
Matka bolestivě trestala, když jsme chtěli ven z jeskyně. Já jsem toužila vědět co tam je. Ale bylo to zakázané a později jsem se s tím smířila. Jednou totiž přišel divný malý tvor do jeskyně. Matka mu říkala kuna. Ale byli jsme tu sami, jen vlčata. Máma byla na lovu.
Když to zvíře zaútočilo, neskutečně to bolelo. Mělo malé zuby ale ostré. Došlo mi, že to zvíře si nepřišlo jen hrát. Přišlo si pro potravu pro sebe a svoje mladé. A tou potravou jsme se měli stát my. Předpokládám, že by jsme se potravou opravdu stali, kdyby se matka vlčice nepřiřítila neuvěřitelnou rychlostí a zvíře nezadávila. Nakonec se z odvážné kuny stala potrava pro mámu i pro nás.
Náhle do mě vrazila sestřička. Ona i bratr byli šedí. Sestra měla temně modré oči a bratr zdědil matčiny čokoládově hnědé. Já jediná byla bílá a měla modré oči.
Sestřička si evidentně chtěla hrát. V boji jsem ale byla nejlepší. Trochu nemotorně jsem odskočila. Sestřička sklapla zoubky naprázdno.
Ušklíbl jsem se.
Chceš si hrát, viď sestřičko? Tak si budeme hrát, ale po mém...
Chňapla jsem po šedé sestře. Ta varovně zavrčela. Tedy, zavrčení se to nazvat nedá. Bylo to jen jakkési pištivé bručení.
Rychle jsem uskočila. Malý bráška nás sledoval a vrtěl maličkým ocáskem.
On vlastně ani nevypadal jako vlk. Spíš jako malá chundelatá roztomilá kulička.
Neměla jsem čas na přemýšlení, protože sestra už znovu ukázala maličké tesáčky. Když jsem se pokusila uskočit, vyletěla jsem ven z doupěte.
Au...Vždyť nemůžu ven...To bude od mámy zase trest...
Za chvíli se mě chopila velká tlapa. Cítila jsem drápy na mých měkkých zádech. Snažila jsem se nevypísknout.
Tlapa mě sunula zpátky do jeskyně.
Vlčice na mě hleděla varovným pohledem. Ignorovala jsem. Stočila jsem se do klubíčka a usnula.
Viděla jsem nějakou vlčici. Byla podobná mojí matce. A dokonce se krčila v doupěti,co vypadalo jako naše! Bylo mi to divné...
Vlčice vrčela a ježila se. A potom jsem spatřila nějaké stvoření. Vypadalo jako vlk,jen mělo okolo krku podivnou kovovou věc a také rozhodně nebylo šedé jako vlk. Zvíře vrčelo také a snažilo se prolézt do jeskyně. Z venku se ozývaly výkřiky:
,,Matte! Máš ji Matte!?"
Netušila jsem té řeči nebo co to bylo.
Za chvíli se to zvíře dostalo do jeskyně. Vlčice vypadala unavená. Ustupovala před ním. Tvor už byl dost blízko.
Vlčice se nakonec rozhodla. Rozzuřeně se po zvířeti vrhla a zaryla tesáky do jeho krku. Hlavní tepna byla přetržena...
Tvor klesl. Z venku se ozvalo jen jakkési mumlání a zacvakání.
Při tom cvakání jsem se celá roztřásla. Hrozně jsem se toho neznámého bála. Potom se ozval výstřel...
Zděšeně jsem se probudila.
Děláš si srandu!? Už zase ten sen!
Unaveně jsem otevřela oči.
Vlčice na mě zmateně hleděla.
,,Jsi v pořádku?"
Sklopila jsem pohled.
,,Jo..."zamumlala jsem nevrle.
Pravdou se to nazvat rozhodně nedalo.
Ale ten hlasitý zvuk...Co to bylo...?
A co v tom snu dělala matka? A proč v tom snu ještě měla obě oči!?
Ocas jsem si složila pod sebe. Zabručela jsem.
,,Luno, Johne nelezte už zase z té jeskyně!"zavrčela tiše matka a přitáhla je zpět.
Chyba! Je to zákon milí sourozenci,ven se neleze!
Ušklíbla jsem se. Spokojeně a hrdě jsem si sedla.
Kdo je teď ta poslušná Luno?
Pobaveně jsem se usmála.
,,Ty se nemáš co šklebit Blizz,skoro tě zabila kuna,"ohrnula pysky Luna.
Já jsem jen spokojeně zavrtěla ocasem. I když jsem se trochu zastyděla při vzpomínce na toho lasicovitého tvora.
Ugh...Zase se chceš rvát Luno?
Luniny tesáčky zase cvakly. Těsně jsem se vyhnula. John nás pobaveně sledoval. Náhle se náš souboj dostal až ven. Luna mě tam nechala a vběhla zpět do jeskyně. Z doupěte se na mě šklebila. Zavrčela jsem. Moje vrčení neznělo jen jako ubohé bručení. Bylo to opravdové vrčení ze kterého stydla krev v žilách. Ale než jsem stihl cokoli udělat...
Objevil se nade mnou tvor. Vrčení se změnilo v kňučení. Potom už jsem jen cítila jak mě tvor drží v pařátech. Vznesla jsem se s ním. Netušila jsem kam. Byla jsem ve vzduchu. Bílá srst mi vlála.
Bylo
to
naposledy,
co
jsem
viděla
rodinu.
No jo. Tak je tu další pokračování :3
Zatím nekončím. ;)
Sorry XD
ČTEŠ
Modrý oheň
Macera(JIŽ BRZY PROJDE PŘEPISEM A ZMĚNOU POPISU; Update: Přepis je už započat, v konceptech začínám připravovat novou verzi. Teď ještě něco s tím popiskem...) Běžela jsem dál. Rychle jsem se ohlédla. Hrůza mi projela celým tělem. Srdce mi prudce bušilo. D...
