Možná

- 3 -

Byly to kroky. Tyhle nebyly takové, jako jsem slyšela, když šli Tyler s Thomasem, ale tyhle byly takové víc opatrné.

Otevřela jsem oči a podívala se po všech. Všichni spali. Co mám dělat? Bezmyšlenkovitě jsem vstala a šla potichu ze stromu ke stromu, aby mě útočník neviděl. Tentokrát jsem si vzala kámen, jak mi poradil Tyler. Ty kroky jsem slyšela už mnohem hlasitěji, ale nevěděla jsem, odkud přesně jsou. Pomalu jsem začala litovat toho, že jsem nevzbudila ostatní. Ale bylo pozdě. Zpátky už bych se nestihla vrátit.

Najednou mě jedna ruka vzala za pás a tak uvěznila i mé ruce. Druhá mi kryla ústa. Poznala jsem hned, že to nejsou ruce Tylera. Útočník mě zvedl v tom samém držení a dotáhl ke stromu, pak mě otočil, ale stále mě držel. Ani křičet jsem nemohla. Kopala jsem kolem sebe, ale jemu to vůbec nepřekáželo.

„Uklidni se!" zakřičel tiše. Asi věděl, že musí být ostatní blízko. Byl starý. Vrásky mu zdobily celou tvář. Hnědé vlasy špinavé od hlíny už mu začínaly pomalu šedivět. Byl vysoký a houževnatý. Proti němu ani kámen neměl žádnou šanci.

Věděla jsem, že nemám nejmenší možnost, jak se z tohohle zachránit. Všichni spali a my byli takových 10 metru od nich. Já nemohla křičet a on šeptal.

„Neboj se. Už bude konec, ty shnilá patronko!" řekl a zazubil se. Nevím, kdo je tady shnilý! Pomyslela jsem si a koukala se na jeho zkažené zuby. Musela jsem dokonce zadržet dech, abych neomdlela.

Najednou pustil ruku, kterou jsem měla na puse, a rychle si vyndal z opasku dýku. Dýka se v měsíčním svitu zaleskla a mně se zadrhl dech, že jsem nedokázala vykřiknout. No ták! Křič! Teď máš možnost! Křičelo na mě mé vědomí, ale byla jsem tak paralyzovaná strachem, že jsem se nemohla ani hýbat.

„Řekni sbohem," řekl normálním hlasem a napřáhl dýku.

„Sbohem!" řekl někdo, ale já to nebyla. A najednou muž přede mnou se zakymácel, pustil mě a spadl na zem.

Stále ztuhlá jsem se vytřeštěnýma očima dívala do modrých očí. Najednou jsem byla tak ráda, že ho vidím, že jsem se rozbrečela. Co to dělám!! Já přece nebrečím před klukem! Vždycky jsem byla naštvaná a nadávala na ty holky ve filmech a v knížkách, když se nesmyslně rozbrečely před klukem. Ale teď jsem je chápala. Teď jsem patřila k nim.

Sesunula jsem se k zemi a opřela se o strom za mnou. Viděla jsem, jak Tyler váhá, ale nakonec ke mně přistoupil a ztuhle mě objal, jako by to dělal poprvé.

Po nějaké chvilce, co jsem se uklidnila, se odtáhl a stoupl si.

„Musíme jít, kdyby tady náhodou byli další," řekl, ale ne takovým tím hlasem, co používal vždy. Tím autoritativním. Tenhle byl jiný. Takový uklidňující. Přikývla jsem a vstala.

Ostatní jsme vzbudili během chvilky a vše jim vysvětlily a vydali se na cestu.

Od té chvilky, co mě Tyler objímal se ode mě držel, co nejdál. A to je vlastně dobře, protože mám přítele. Nebo měla jsem?? Ne! Mám!

Snad vám nevadí, že je tahle kapitola kratší, ale dám tu i postavy, jak by asi měli vypadat. Takže pokud někdo nechce přijít o svou iluzi, jak asi vypadají, tak se na to nedívejte... :)

Lara:

Tyler:

Zach:

Lucas:

Thomas:

Mary: