Možná

- 19 - The End

Byla jsem schovaná v křoví a připadala jsem si jak největší loser. Mohla bych jim pomoct! Nebo bych jen překážela. Ale měla jsem příšerný strach. Neviděla jsem nikoho z mých přátel jen kouř a směsici lidí, kteří se mezi sebou navzájem zabíjeli. Byl to příšerný pohled a já se na to nemohla dívat, ale zároveň jsem z toho nemohla spustit oči. Hledala jsem ho. Hledala jsem Lukase. I Tylera...

Bylo to až neuvěřitelné, jak se mi z jednoho dne změnil a zároveň zničil život. Vháněly mi slzy do očí vzpomínky, kde jsem třeba s mámou trávila nudné odpoledne při horkém zeleném čaji, malováním francouzské manikúry a pomlouváním sousedovy nové přítelkyně Nancy, která nosila vždy růžové věci a nestyděla se za to. Chyběly mi návštěvy mého dědečka v domově důchodců, kde mi ukazoval staré fotky babičky a vyprávěl mi k tomu různé historky, které spolu zažili. Už nikdy nebudu moct ochutnat speciální koláč tety Violet, i když vůbec nebyl speciální, byl jen obyčejný jablečný, ale celá naše rodina si ho vážila. Nebo jak jsem se skamarádila s malým desetiletým Maxem z domu naproti, kde jsem ho chodila každou sobotu hlídat a on mě učil hrát na housle. Při té vzpomínce jsem se musela usmát.

Bude mi chybět pohled na rodiče, kteří byli i po těch letech co spolu strávili pořád šťastní. Bude mi chybět jak mě vždy v úterý a ve čtvrtek ráno doprovázel do školy Lucas, protože to byli jediné dny, kdy neměl tréninky.

Dokonce mi bude chybět, jak mě moje spolužačka Veronica nesnášela a jednou mi i vrazila. Bude mi chybět namyšlený Lucasův kamarád Ryan, který si ze mě vždy dělal legraci a rád mě ponižoval. Budou mi chybět každodenní hádky s učitelem Petersonem v matematice.

Dala bych cokoliv, abych tohle všechno mohla vrátit. Jenže to nejde. I když jsem zavřela oči a přála si to ze všeho nejvíc a modlila se k Bohu, stejně jsem klečela v mokré trávě schovávajíc v křoví a ovanutá prudkým studeným větrem, který mi naháněl husí kůži.

„Laro! Laro!!" vyrušil mě ze vzpomínek známý hlas a já hned z křoví vyběhla k němu. Lucas mě uviděl a úlevně se usmál. Vydal se za mnou přes malou louku. Objala jsem ho tak silně, jak jen jsem mohla a skoro slyšela, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen.

„Díky Bohu. Bála jsem se, že..." k dokončení věty mě přerušil další výstřel. Lekla jsem se, ale dál jsem se pevně držela Lucase. Jenže jeho stisk povolil a já se s nechápavým pohledem pomalu odtáhla.

Koukal na mě s rozšířenýma očima a rty měl trochu pootevřené. Jakoby byl v šoku.

„Co se děje, Lucasi?" zeptala jsem se vystrašeně. Pomalu s uslzenýma očima jsem ho pozorovala, jak si dává ruku na břicho a pomalu se skácí k zemi.

„Lucasi!" vykřikla jsem a klekla si k němu. On odkryl ruku a já mohla vidět krvácející ránu.

„Ne, Lucasi," řekla jsem šeptem. Dala jsem mu ruku na ránu a začala se soustředit. Musí to fungovat!

Jenže nic se nestalo. Dál se ozývaly rány, které přerušovali rychlý hlasitý dech Lucase.

„Sakra! Prosím, funguj!" vzlykala jsem zoufale a podívala se do uslzených rozšířených očí Lucase.

„Lucasi neopouštěj mě, prosím, neopouštěj mě," popadala jsem dech a volnou rukou jsem ho pohladila po tváři.

„L- Lar," zašeptal zdrmoleně.

„Lucasi," zakňučela jsem a sklonila jsem se k němu, abych mu víc rozuměla.

„Mi- miluju t- tě," řekl a stiskl oční víčka k sobě, až se z jeho očí vylily slzy, které zadržoval.