Možná

- 5 -

„Lucasi?"

Jmenovaný se na mě otočil a vyvalil na mě ty své zelenozlaté oči. A mé tmavě zelené oči se zamlžily přicházejícími slzami. Byla jsem tak ráda, že ho vidím živého, že jsem myslela, že je to pouhý sen a radši se nehýbala, abych ten sen nezničila.

„Laro!" vykřikl rozzářeně a s širokým úsměvem mě běžel obejmout. Já byla stále v šoku. Koutkem oka jsem na vteřinku viděla, jak se na nás ostatní lidé v místnosti podívali. Včetně Tylera.

Pevně mě objal a já vzlykla. Co se to se mnou stalo?! Jsem strašně přecitlivělá.

Odtáhl mě na délku paží a podíval se mi hluboko do očí.

„Strašně jsi mi chyběla... Já...Já měl strach, že se ti něco stalo..." řekl a zaleskly se mu oči. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři. Je to vážně skutečnost? Lucas je tmavě blonďatý, zeleno zlatooký, vysoký, krásný kluk. Teď měl na sobě bílou košili s černou kravatou a černé džíny. Vedle něj jsem si připadala hrozně s těmi teplákami na sobě.

Vzal mi tvář do dlaní a políbil mě. A ano. Je celý můj. Trochu jsem se zarazila. Nikdy jsme se nelíbali před lidmi. Bylo mi to blbé. Ale teď, když jsem věděla, že je v pořádku, tak mi to bylo úplně jedno.

Trochu jsem ho odstrčila a usmála se na něj. Podíval se na mě provinile.

„Co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě.

„Já... Ty si to nepamatuješ?" odpověděl otázkou.

„Co?"

„Ten večer, co tě unesli... Je to má chyba... Byli jsme domluvení, že mě počkáš na náměstí a pak půjdeme do kina. No jenže já nemohl dorazit. A tebe pak vzali," řekl a zakroutil a sklonil hlavu.

„Já nešla se psem?" zeptala jsem se nechápavě. Moje vzpomínky byli černé jako noc.

„Ne. Asi ses bránila a tak tě asi praštili do hlavy," řekl a znova zakroutil hlavou.

„Laro... Já... Moc, moc se omlouvám!" řekl a v jeho očích jsem viděla všechnu tu vinu a lítost, co cítil.

„Není to tvá chyba. Stejně by mě asi sebrali tak či tak," řekla jsem a povzbudivě jsem ho vzala za ruku. Pak jsem se ohlédla a viděla, že Tyler je už pryč. Viděl to? Vlastně proč se o to zajímám? Mám svého prince, co víc si přát? Lucas se na mě usmál a znova mě pevně objal. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Bylo příjemné aspoň něco/někoho tady znát.

„Prosím o pozornost!" ozval se Sunny a já vykoukla z Lucasového objetí.

„Takže Lily vás zavede do jídelny. Tam si dáte, co chcete a pak si můžete dělat, co chcete. Nejme přeci na táboře. Jen nevylézejte z krytu pro vaši bezpečnost. Díky! Lily?" zavolal na dívku a ta hned přicupitala k nám a ukázala nám všem cestu. Nikoho jsem nepoznávala. Pevně jsem se držela Lucase. Konečně jsme tady měla někoho, komu můžu věřit.

Jídelna byla velká asi jako hlavní místnost. Byla bíle natřená s černými kachličky na zemi. Stoly u zdi byli plné jídla a kolem nich byli různě po místnosti rozmístěné kulaté stoly, jak ve škole. Vzala jsem si tři rohlíky, máslo, marmeládu, nutelu, jogurt a čaj. Měla jsem velký hlad. Nedivte se. Nejedla jsem dva dny.

Sedli jsme si s Lucasem k jednomu stolu do rohu. Po pár vteřinách k nám přicupitala Mary a za ní Thomas a Zach. Tylera jsem nikde v jídelně neviděla.

„Lucasi tohle je Mary, Thomas a Zach," řekla jsem a postupně na ně ukazovala.

„Lidi, tohle je Lucas můj..." Amm?

„Přítel," usmál se Lucas a kývl na ně. Mary se na mě potutelně usmála a já se nechápavě zamračila. Co?! Ani nevím, proč jsem se zarazila u můj. Ale bylo to tak...

Po jídle jsme všichni šli do svých pokojů. Lucas mi dal pusu na čelo, popřál mi dobrou noc a s větou „Jsem rád, že jsem tě našel" odešel do svého pokoje. Nebyl v té samé chodbě jako já.

Otevřela jsem pokoj, unaveně se protáhla a na posteli mě čekalo černé pyžamo s dlouhým rukávem a lístečkem navrchu.

Slečno Laro, omlouvám se. Zapomněla jsem vám dát i pyžamo! Nezlobte se. Dobrou noc! Suzi.

Nejspíš to napsala ta paní, co mi před tím přinesla oblečení. Jen jsem se usmála, převlékla se a lehla si do postele. Byla jsem tak utahaná, že jsem během pěti vteřin usnula.

Ráno mi někdo zaklepal na dveře, ale nečekal a vešel. Stále jsem byla zahrabaná v peřině, a jestli mě někdo přišel vzbudit a říct, že je snídaně, tak ho pošlu někam! Chci spát!!

„Laro?" zašeptala tiše Mary. Převrátila jsem oči a otočila se na záda.

„Co je?" řekla jsem rozespale a promnula si oči. Sedla si na mou postel a šibalsky se na mě usmála. Kruci! A teď to přijde!

„Ty máš kluka jo???" řekla a zasmála se. Hodila jsem po ní polštář, ale taky jsem se zasmála. Bylo super ji vidět smát se a ne jen s hrůzou v očích a s očekáváním jisté smrti.

„Jo!" řekla jsem a zářivě se na ni usmála.

„A co Tyler?" řekla a já se zarazila.

„Tyler?" odpověděla jsem otázkou a nechápavě se zamračila.

„No, ano. Já myslela, že něco mezi vámi je... Víš, těch pohledů by si všiml i slepý. A jak tě dvakrát zachránil!" rozplývala se. Převrátila jsem oči a zasmála se.

„Ne, mezi námi nic není Mary! Já mám Lucase..." řekla jsem a posadila se.

„Vážně? A necítíš k Tylerovi něco?" zeptala se a mě zakručelo v žaludku.

„Víš, co cítím?" řekla jsem tiše a ona se ke mně více naklonila. „Hlad!" řekla jsem ji hlasitě do ucha a ona rychle ucukla.

„Hej! No ták řekni!!!" vykřikla a zasmála se. Jen jsem zakroutila hlavou, vzala si oblečení a šla do koupelny se umýt. Vzala jsem si na sebe černé džíny a bílé tričko s tříčtvrtečním rukávem a černou mikinu.

Vyšla jsem z koupelny a Mary nikde. Konečně to vzdala! Ječela mi na dveře takových dvacet minut!

Vyšla jsem na chodbu a všimla si hodin na zdi. Bylo 10:30. Docela pozdě. Najednou se otevřely dveře jedničky a v nich stál kdo jiný než Tyler.

„Ahoj," řekla jsem a nejistě se pousmála.

„Ahoj," řekl, přikývl a pak se ke mně přiblížil. Opřela jsem se o zeď.

Proč jen ta chodba není širší?! A co to Tyler dělá?!

Už byl jen pár centimetrů u mě...