Možná

- 8 -

„Laro! Probuď se!!" křičel na mě Tyler, ale slyšela jsem ho jako by šeptal. Chtělo se mi spát.

„Neopovažuj se mi umřít, Laro! Neopovažuj se! Nebo tě budu pronásledovat na onen svět a zabiju tě!" Ztěžka jsem otevřela oči a podívala se na jeho zděšený pohled.

„Díky Bohu! Koukej na mě, Laro! Nezavírej oči!" Pořád na mě mluvil, vzal mě do náruče a vydal se ven z obchodu.

„Měla by tady být někde nemocnice," mumlal si rozčileně pro sebe.

„Nezavírej oči, Laro!" okřikoval mě neustále. Byla jsem tak slabá, oblbnutá, unavená, bolelo mě všechno.

Pak se najednou vše rozsvítilo. Kolem mě bylo světlo.

Byli jsme v nemocnici, ale nikdo tady nebyl. Byla opuštěná.

Tyler mě položil v jednom pokoji na postel a někam běžel.

„Tylere!" zakřičela jsem ztěžka. Nechtěla jsem tady zůstat sama. Tyler se hned otočil a rychle ke mně přistoupil. Vypadal nervózně. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Vždy byl klidný.

„Tylere, musíš se dostat pryč. Musíš se o všechny postarat. Vyřídit všem, že jsem je měla ráda. Najdi mé rodiče, prosím," říkala jsem pomalu a sekaně, ale doufala jsem, že mi Tyler rozumí.

„Ne Laro! Ty nezemřeš. Nedovolím to! Zůstaň se mnou!" křičel a já pomalu zavírala oči. Pak jsem o sobě nevěděla.

***

Píp, píp, píp!!!

Vedle mé hlavy se ozývaly tyhle otravné zvuky. Otráveně jsem otevřela oči a do očí mě píchlo ostré světlo. Rychle jsem oči zase zavřela a protřela si je rukama.

Náhle jsem si uvědomila, co se stalo, kde jsem a co je ten otravný zvuk. Znovu jsem otevřela oči. Pokoj byl prázdný. Na sobě jsem měla své kalhoty, akorát jsem měla tričko rozstřihnuté a celý můj pás byl pokrytý obvazem. Pomalu jsem si jemně šáhla na moje břicho a sykla bolestí. I jemný dotek nebo sebemenší nádech mě bolel.

„Laro," ozvalo se ode dveří a já se koukala do hlubokých modrých očí.

„Díky Bohu! Už jsem myslel, že se neprobudíš," řekl a přistoupil ke mně.

„Kdo mě ošetřil?" Že by tady byl nějaký doktor?

„Já. Nikdo jiný tady není," řekl a pokrčil rameny.

„Kde ses to naučil?" věděla jsem, že mi musel ránu i zašít.

„Ještě než organizace začala s tímto "projektem" jsem studoval na medicíně," řekl a já se uchechtla, až mě zabolelo břicho.

„Co?" zeptal se nechápavě.

„Ty a doktor? Prosím tě, vždyť bych měla strach se u tebe ošetřit," řekla jsem a snažila se nerozesmát.

„Proč?"

„Já nevím. Možná kvůli tomu tvého pohledu," řekla jsem zamyšleně a pokrčila lehce rameny.

„Jakému?" vyptával se.

„Já nevím. Možná přísnému, lhostejnému..." řekla jsem.

„Aha," řekl a podíval se na přístroje.

„Bolí tě to? Můžu ti dát prášky, ale budeme muset jít co nejrychleji do krytu. Můžou nás tu najít, akorát nevím, jak tě tam dostaneme," řekl zamyšleně.

Chvíli jsme byli ticho a pak mi přinesl nějaké prášky.

„Kolik ti vůbec je?" zeptala jsem se ze zvědavosti.

„Proč se ptáš?"

„Jen tak..." řekla jsem nezajímavě, ale stále čekala na odpověď. Povzdechnul si, zhasl světlo v pokoji a rozsvítil jen malou lampičku vedle postele, pak si sedl na židli.

„Kolik bys mi typovala?" zeptal se zvědavě a pobaveně se usmál.

„No, jelikož jsi řekl, že jsi studoval už na vysoké, tak musíš být o něco starší než já, ale zase vypadáš mladě, než aby ti bylo takových 26, takže..."

„Takže?" zeptal se netrpělivě. Pousmála jsem se.

„Typovala bych takových 19?"

„Jo, je mi 19. Máš dobrý odhad... A kolik, že to je tobě?" zeptal se a opřel se více o židli.

„Bude mi za dva měsíce 17," řekla jsem a on přikývl.

„Počkej tady, přinesu ti pití," řekl a odpochodoval z pokoje. Za chvíli se vracel s minerálkou.

„Kde jsi ji vzal?" zeptala jsem se a lokla si.

„Z automatu," řekl a pokrčil rameny.

„Měli bychom jít, není to tady bezpečné. Myslím, že i tady někde nastražili pasti, jako v tom obchodě," řekl a zase odešel z pokoje.

„Ne na to ti nevlezu. Zvládnu to. Vždyť mě nemůžeš po lese vozit na kolečkách, když tam jsou všude kořeny a navíc nohy zraněné nemám," řekla jsem s pohledem na kolečkové křeslo, které právě přinesl.

„To ne, ale stejně bys nezvládala jít po svých a já tě celou cestu nést na rukou nemůžu, i když tam budou kořeny," řekl a přisunul ho blíž ke mně.

„Fajn," řekla jsem s povzdechem a už se na rukou zvedala, když mě zadržel, vzal mě do náruče a opatrně dal na křeslo. Byl tak blízko, až se mi rozbušilo srdce a zčervenaly tváře. Co to kruci dělám?! Prober se! Je to Tyler a ne Lucas! Miluju Lucase ne Tylera! Křičela jsem na sebe v duchu a snažila se uklidnit dech.

„Tvoje bunda je trochu špinavá, ale je tam zima, takže nemáš na výběr," řekl a podal mi mojí bundu. Byla špinavá od krve a hlíny, ale co už.

„Na, drž to," řekl a dal mi na klín naše tašky s jídlem. Musím uznat, že byli těžké. Trochu mě tlačili na břiše, ale musela jsem to přežít.

Vyšli jsme z opuštěné nemocnice a Tyler se vydal do lesa. Někdy se zasekl s vozíkem v kořenech nebo v blátě, ale vždy se s tím nějak porval a my naštěstí, bez toho aby nás někdo napadl, se dostali ke krytu. Jenže nastal problém. Já s vozíkem nemohla jet po žebříku a sama bych dolů neslezla.

„Fajn, takže nejdřív dolů dám tašky, pak tvé křeslo a pak tebe dobře?" zeptal se a já přikývla. Nejdřív dolů zanesl jednu tašku, pak druhou, pak křeslo a nakonec si vzal do náruče mě. Držel mě jak malý dítě. Musela jsem se ho držet kolem ramen a nohama okolo pasu, aby měl volné ruce.

Nakonec jsme slezli bez menších potíží a on mě znovu vysadil na křeslo. Naštěstí byl kryt bez schodů a my v klidu dojeli až k hlavním dveřím.

Otevřel kryt a v místnosti stála Mary, Sunny, Lucas a pár dalších lidí. Hned upřely na nás zrak a já se koukala do země. Nesnášela jsem tolik pozornosti.

„Proboha Laro!" vykřikla Mary a hned se ke mně vrhla stejně tak i Sunny a Lucas.

„Co se stalo?" zeptal se Sunny a celou si mě prohlížel s nečitelným výrazem.

„Postřelili ji," řekl Tyler a hned vzal ze mě ty tašky.

„Laro," řekl jen Lucas a hned si mě k sobě vzal do náruče. Jemně mě objal a já se k němu víc přitulila. Cítila jsem se v bezpečí.

„Lucasi, vezmi ji do pokoje," řekl Sunny a Lucas poslechl.

Přinesl mě do mého pokoje a opatrně mě položil na postel, pak si ke mně přisedl a vzal mé ruce do svých.

„Co se stalo?" zeptal se.

„V jednom obchodě byla past. Nedávala jsem pozor a tak mě postřelili," řekla jsem a pohladila ho po ruce.

„Kdo tě ošetřil?"

„Tyler," řekla jsem a všimla si, jak si viditelně polkl a zaťal čelist.

„Hlavně, že jsi v pořádku," zašeptal a znova mě objal.