Možná

- 10 -

„Víš, mně se Tyler líbí,"

„To je super," řekla jsem klidným hlasem, ale podivně mě píchlo u srdce. Co to dělám! Začínám se cítit jako nějaká poběhlice a to jsem nic neprovedla, krom toho polibku. Ale ten mi dal Tyler a Bůh je mi svědkem, že jsem se snažila ho od sebe odstrčit. Vážně.

„Vážně? Nejsi naštvaná?" zeptala se nejistě.

„A proč bych byla?"

„No, šušká se, že jste se líbali," řekla a sklopila pohled.

„Kdo si to šušká?" zamračila jsem se.

„No nějaké holky. Ale to máš jedno. Je to pravda?" zeptala se a zvedla ke mně své velké hnědé oči. Rozpačitě jsem se koukla jinam snažíc si udržet svůj klidný výraz. Nechtěla jsem Mary lhát, ale kdybych ji řekla o tom polibku... Nevím, jak by reagovala.

„Ne není," řekla jsem a všimla si, jak si Mary viditelně oddechla. Jo ještě, že jsem ji to neřekla.

„Dobře," usmála se. „Myslíš... Myslíš, že bych u něho měla šanci?" zeptala se. Jo jasně, Mary, když mě před nedávnem líbal. Za tuhle sarkastickou poznámku, co se mi teď přehrála v hlavě, bych si měla nafackovat.

„Já si myslím, že jo," řekla jsem a prohrábla si své neumyté, rozcuchané zrzavé vlasy.

„Děkuji ti, Laro! S tebou se tak hezky povídá. Vím, že ti můžu věřit," řekla a lehce mě objala. Já jsem taková kráva!!!

„Dobře tak já už půjdu. Chceš něco přinést?" řekla a usmála se.

„Ne, díky. Lucas by tu měl přijít každou chvíli se snídaní," řekla jsem a usmála se na ni, ale ničilo mě mé černé svědomí. Měla jsem ji říct pravdu!

„Tak se zatím měj," řekla a už zmizela za dveřmi.

„Achjoo!" povzdechla jsem si nahlas a schovala hlavu ve dlaních.

Byla jsem marná. Ta nejpříšernější kamarádka, jaká po téhle zemi chodila. Jo, vím, že tahle reakce byla přehnaná, že jsou mnohem horší věci, než je lež, ale pro mě to bylo příšerný.

Tohle si Mary nezasloužila. A já jen doufala, že ji dá Tyler aspoň šanci. Že ji nepošle hned pryč. Ale myslím si, že by mohla mít Mary šanci. Přece jen je milá, hezká, nehádá se s nikým a říká se, že se protiklady přitahují. A ruku na srdce, Tyler byl velký protiklad Mary. Byl panovačný, tvrdohlavý, tajnůstkářský. Někdy byl ale i milý, ochranářský, hezký, roztomilý... No počkat, počkat, počkat!! Co to sakra dělám! Už by mě vážně měl někdo přetáhnout tyčí po hlavě! Nejsem normální!

„Promiň, že mi to tak dlouho trvalo. Zdržel mě kamarád," vešel do pokoje Lucas s tácem jídla a s úsměvem na tváři.

„To nevadí. Byla tu se mnou Mary," řekla jsem a on se posadil na mou postel a podal mi tác.

„Mmm, děkuju," řekla jsem a trochu se natáhla, abych mu dala pusu na tvář.

„Nemáš za co," řekl a nechal mě jíst.

Potom, co jsem všechno jídlo snědla, Lucas odešel společně s tácem a se slibem, že se brzy vrátí. Řekla jsem mu, že ať se jde prospat, protože vypadal unaveně a pořád jen zíval. Nedivím se mu, na rozviklané židli bych se taky nevyspala.

Začala mi být zima a tak jsem pomalinku vstala, přešla k topení s tím, že jsem se držela všeho, čeho jsem mohla a zapnula ho na nejvyšší výkon. Pak jsem se vrátila do postele a dala si přikrývku až k uším. Za chvíli jsem o sobě nevěděla.

***

„Laro, probuď se," řekl někdo hodně blízko mého ucha a já se sebezapřením otevřela oči. Byl to Tyler. Zamračila jsem se a posunula si přikrývku o něco níž, abych na něho mohla promluvit.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se chraplavým hlasem a hned si odkašlala.

„Jdu tě zkontrolovat a po případě ti dát nějaké prášky," řekl a povytáhl malý černý kufřík. Přikývla jsem a poposedla si.

Dal mi ruku na čelo, což jsem vůbec nečekala, takže jsem se nechápavě zamračila a změřila ho pohledem.

„Máš teplotu," řekl a otevřel kufřík, ve kterém byli obvazy, náplasti, léky a další lékařské pomůcky. Vytáhl nějaké prášky, dal mi jednu do ruky a šel mi do koupelny nalít vodu. Podal mi ji a já prášek spolkla a napila se.

„Dobře, bolí tě to?" zeptal se a tvářil se stoprocentně vážně. Nebýt mi tak blbě, tak bych se tomu zasmála.

„Ne nebolí, ale je mi nějak špatně," řekla jsem a rukou si promnula oči.

„Dal jsem ti prášky na zklidnění teploty, to přejde," řekl a podíval se kolem sebe.

„Mary mě pozvala na večeři, kterou nám nachystá soukromě Suzi," řekl tiše a uchechtl se. Svrásčila jsem obočí nad tím, jak to pronesl. „Nevíš o tom něco?" zeptal se a já nadzvedla obočí.

„Proč bych měla?" zeptala jsem se a zahrabala jsem se zase do peřiny.

„Protože jsem myslel, že ji řekneš o tom našem polibku. Nebo jsi ji to snad řekla a ona je tak chápavá kamarádka, že ji to nevadí?" zeptal se a opřel se o židli.

„Proč bych ji o tom měla říkat? Nic to přece neznamenalo," řekla jsem a uhla pod jeho zářivým modrým pohledem. Zavládlo ticho a já bojovala s tím se na něho podívat.

„Co jsi ji řekl?" zeptala jsem se nakonec. Věděla jsem, že by mi to řekla dřív nebo později Mary, ale chtěla jsem to vědět od něj. Hned teď.

„Souhlasil jsem," řekl a já se na něj opatrně podívala. Měl sklopený pohled na své ruce.

„Aha," řekla jsem po chvíli. Nevěděla jsem, co na to jiného říct. Podíval se na mě a tak jsme si dobré dvě minuty koukali oba dva hluboce do očí. Po chvíli si zvedl, že mě nechá se prospat a odešel.