Možná

- 12 -

Pohled Lary

Celý den jsem jenom přemýšlela, co asi dělají Mary s Tylerem. Jsem fakt nemožná. Lucas byl skoro celý den u mě. Pořád jsme si o něčem povídali, ale pořád mi unikaly myšlenky k nim. Jak jim to asi šlo? Políbili se?

A proč se vůbec o to zajímám? Je to jejich věc a já mám přeci Lucase!

***

Ráno za mnou zase přišel Lucas se snídaní.

„Děkuju," řekla jsem s úsměvem a snědla jsem všechno, co mi přinesl. Za chvíli někdo zaklepal.

„Ahoj Laro! Jé, ahoj Lucasi," vešla Mary a s úsměvem se posadila na mou postel. Takže asi rande dopadlo dobře.

„Lucasi? Můžeš mě tu nechat s Larou o samotě? Holčičí věci," řekla a zasmála se. Pousmála jsem se, ale netěšila jsem se, co přijde. Nerada si to přiznávám, ale nechci slyšet, jak skvěle to dopadlo.

„Jasně. Už běžím. Kdyby něco volej," řekl mi s úsměvem Lucas a už ho nebylo.

„Tak jak dopadlo rande?" věděla jsem, že chce, abych se ji na to zeptala.

„Bylo to super. Byl milý, a kdybys ho viděla! O můj Bože! Byl tak nádherný!" rozplývala se. Pousmála jsem se, ale v myšlenkách jsem obrátila oči v sloup.

„Takže to bylo podle tvých představ jo?" zeptala jsem se škodolibě. Naštěstí to Mary brala, jako obyčejnou otázku a tu škodolibost v mém hlase si nevšimla.

„No, nebylo to úplně dokonalé," řekla a mírně se zamračila nad svou myšlenkou. Taky jsem se zamračila a čekala, jestli z ní ještě něco vypadne.

„Co se stalo?" zeptala jsem se po chvíli nedočkavě.

„No spletl si jméno," řekla a uchechtla se.

„Jméno?"

„Jo. Místo Mary řekl Laro," zasmála se a zakroutila hlavou. Já jsem ztuhla, jako už několikrát, když mě Tyler něčím překvapil. Mary se na mě nechápavě podívala.

„Ale neboj. Určitě to byl jen omyl. On ví, že máš Lucase," řekla a poplácala mě po noze. Jo, Mary, on to ví, ale kašle na to. Řekla jsem si s uchechtnutím v myšlenkách. Kéž bych ji to mohla všechno říct.

„Jo. A... půjdete na další rande?" zeptala jsem se nezajímavě a podívala se na své prsty na rukou.

„To nevím. Víš ani jsme si nedali pusu. To loučení před mými dveřmi bylo tak rozpačité a pak mi řekl jen čau a rychle odešel," řekla a zamračila se.

„Aha," řekla jsem jen.

„No už budu muset jít. Dneska mám službu," řekla otráveně, zamávala mi a odešla.

Jak si Tyler mohl splést jméno! Mary klidně mohla zjistit, že něco mezi námi je. Není! Nic mezi námi není. Já mám Lucase a nejlepší by bylo, kdyby i Tyler měl někoho. Třeba Mary. Najednou někdo otevřel dveře. A hádejte, kdo to byl?

„Přišel jsem tě zkontrolovat," řekl Tyler a posadil se na židli vedle mé postele a už vytahoval věci z kufříku. Vysunula jsem si tričko z pasu a on mi sundal obvaz. Neobešlo se to o letmé dotyky jeho studených rukou a já se aniž bych chtěla, zachvěla. Jen nevím, jestli to bylo těma studenýma rukama anebo jeho osoby.

„Neuvěřitelné!" řekl a já se s nechápavým pohledem podívala na něj a pak na své břicho. Bylo zahojené. Bez jakéhokoliv škrábnutí. Jen tam byly ty nitě, které byly protkané mou kůží.

„Jak?" zeptala jsem se nechápavě. Vždyť byl teprve třetí den, co jsem to měla zašité a navíc to byla hluboká rána.

„Nejspíš jsme zjistili, jaká je tvá schopnost," řekl a usmál se. O můj Bože! Viděla jsem ho někdy usmívat? Asi ne. Protože jinak by mě to tak nedostalo.

„Takže to jako znamená, že umím léčit?" řekla jsem s úžasem v hlase.

„Nevím, jestli někoho jiného, ale sebe jo," řekl a přejel mi po neviditelné ráně.

„Takže už mi můžeš vyndat ty nitky," řekla jsem s úsměvem. Konečně už nebudu muset ležet.

„Jo," řekl a hned se dal do práce. Po chvilce už to bylo hotové a já si rukou přejela po břiše. Neuvěřitelné.

„Díky," řekla jsem mu s úsměvem. Najednou jsme se sobě dívali hluboko do očí, aniž bychom věděli, jak z toho ven. Přiblížil se a podíval se na mé rty. Taky jsem se na jeho podívala a ještě víc jsme se k sobě přisunuli. Ale pak, když už se naše rty téměř dotýkali, jsem uhla.

„Tylere, já nemůžu. Mám Lucase," řekla jsem s hlavou skloněnou.

„Vím a budu o tebe bojovat," řekl a odešel.

NE!