Možná

- 13 -

Bože! Proč!?

Celou noc jsem jenom myslela na to, co mi řekl Tyler. Nechtěla jsem o tom přemýšlet a už vůbec na něj myslet. Ale moje mysl si dělala, co chtěla. Ačkoliv jsem si pořád říkala, že miluju Lucase a k Tylerovi nic necítím, pořád jsem se sama se sebou musela kvůli tomuhle hádat.

Nechtěla jsem byt ten typ holky, která si musí vybrat ze dvou kluků. Nechtěla jsem se rozhodovat. Chtěla jsem to vědět.

Nechtěla jsem Lucasovi ublížit. Nechtěla jsem opustit Lucase jen proto, že jsem se zakoukala do jiného. Lucase miluju a milovat nepřestanu. Ale co Tyler?

Celá zmatená jsem vstala z postele, umyla se, převlékla a přemýšlela, že půjdu ven a pak mi to došlo. Já nemůžu jít ven.

Co vůbec má Sunny za plán? To tu chce být do konce života zavřený? Já ne. Chci ven.

„Ahoj, lásko," vešel do pokoje Lucas.

„Ahoj," řekla jsem, usmála se a stoupla si.

„Ne! Měla bys ležet," řekl rychle Lucas a už mě dával lehnout.

„Ne. Už nepotřebuji ležet. Nic mi není. Dívej," řekla jsem s vřelým úsměvem a ukázala mu břicho.

„Jak??" zeptal se nevěřícně.

„Moje schopnost," řekla jsem jen.

„To je super!" řekl a objal mě. Tohle mi chybělo. Milovala jsem jeho obětí. Byl větší než já, takže mě dokázal perfektně schovat do svého náručí.

„Lucasi? Nepřemýšlel si někdy, co má v plánu Sunny?" zeptala jsem se po chvíli a sedla si.

„Ne. Proč?" zamračil se nechápavě a posadil se vedle mě.

„To jen, že nám neřekl svůj plán. To tady chce zůstat do konce života ukrytý a už nikdy nevyjít ven? Věčně se schovávat?"

„To já nevím, Lar," řekl smutně a pohladil mě po tváři.

„Já se nechci schovávat, Lucasi. Chci najít své rodiče. A žít svobodně," řekla jsem pevně.

„Ajeje. Ty něco plánuješ viď? Vidím ti to na očích," řekl a zasmál se.

„Možná. Ale potřebuju pomoc," řekla jsem a podívala se mu hluboce do očí.

„Miluju tě a půjdu s tebou kamkoliv," řekl a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Nerada vyrušuji hrdličky, ale je snídaně," řekla Mary koukající zpoza dveří.

„Jo, už jdeme," řekl Lucas a já se jen na Mary pousmála.

„Chceš se zeptat Sunnyho na snídani?" zeptal se hned potom, co Mary za sebou zavřela dveře.

„Nevím. Asi ne," řekla jsem a vydala se pomalu k jídelně. Nechtěla jsem to řešit před tolika lidmi a tak jsem si poslušně sedla vedle Lucase a pomalu jedla s nepřítomným pohledem na Sunnyho.

„Hele! Nechcete si zahrát všichni v mém pokoji karty nebo něco? Ať není nuda," navrhla nám Mary, jak jsme se po snídani vracely do pokojů.

„Já bych šel," řekl Lucas s úsměvem a otočil se na mě.

„Klidně jdi. Já si asi půjdu lehnout. Jsem unavená," řekla jsem.

„Ne, půjdu s tebou," řekl odhodlaně.

„Vážně, jdi. Já budu v pohodě," řekla jsem, on přikývl a já se vydala do svého pokoje.

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Vážně mi nebylo nějak dobře. S motající hlavou jsem si sedla pomalu na postel a vzala si hlavu do dlaní. Jako by se točil celý svět kolem mě.

„Laro, co máš v plánu s mým strýcem?" vešel do pokoje Tyler jako velká voda.

„Cože?" řekla jsem, nakrčila čelo a podívala se na něj. Ne že bych ho viděla. Viděla jsem ho rozmazaně.

„Jo, probodávala jsi ho celou snídani pohledem. A nebyl to, kdo ví jak vřelý pohled," řekl nepříjemně.

„Tylere, já teď nemám náladu se s tebou hádat. A proti tvému strýci nic nemám," řekla jsem a zase složila hlavu do dlaní.

„Co ti je, Laro?" řekl ustaraně, popošel ke mně a klekl si.

„Motá se mi hlava," řekla jsem a koukla na něj.

„Máš velké zorničky a potíš se," řekl a šáhl mi na čelo. „A ještě teplotu," dodal.

„Jak? Neměla bych být zdravá, když mám tu schopnost?" zeptala jsem se nechápavě a lehla si.

„Nevím, ale měla bys ležet. Nevypadá to dobře. Počkej, přinesu ti léky," řekl a vyběhl z pokoje. Za vteřinu tu byl a podával mi prášky.

„To by ti mělo zklidnit teplotu a bolest hlavy. Hlavně teď musíš být v klidu a teple," řekl a přikryl mě.

„Dobře,"

„Možná je to zvenčí uzdravené a zevnitř se to ještě hojí. Měla jsi ještě dneska ležet," pokáral mě a sedl si na židli. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale byla jsem hrozně unavená a tak jsem během chvilky usla.

***

Když jsem se probudila, stále Tyler seděl na židli a pozoroval mě.

„Ty tu pořád jsi?" zeptala jsem se chraplavým hlasem a odkašlala si.

„Neodejdu, dokud ti nebude lépe,"