Možná

- 15 -

„Lar! Otevři mi! Laro!" nepřestával klepat Lucas na mé dveře. Stále jsem seděla u dveří na zemi, ale už jsem nebrečela. Přišla ta hořká němá bolest.

Ano vím, že jsem se nedávno líbala s Tylerem. Ale já to nedělala dobrovolně. Nešla jsem sama za Tylerem a nezačala se s ním jen tak líbat jako Lucas s Anabel.

A teď jsem vůbec nevěděla, co dělat. Nechtěla jsem ho vidět, ale jednou z pokoje budu muset vyjít.

Po asi hodině klepání a prošení se Lucas vzdal a odešel. Lehla jsem si na postel a unavená s opuchlýma očima jsem usla.

***

„Laro? To jsem já, Mary. Otevřeš mi?" Otevřela jsem oči a koukla se na hodiny zavěšené na zdi. Bylo ráno dalšího dne. Pomalu jsem vstala a došourala se ke dveřím, ty jsem otevřela na škvíru oka a podívala se na Mary a na její úsměv plný lítosti. Zatočila jsem otráveně očima a otevřela dveře dokořán, aby mohla projít. Když byla vevnitř, rychle jsem je znova zavřela a zamkla.

„Jsi v pohodě?" zeptala se opatrně Mary a sedla si na postel.

„Budu, když odtud odejdu," řekla jsem vyčerpaně a prohrábla si hnízdo na hlavě.

„Odejdeš? Jak?"

„Nevím, Mary. Ale musím se odtud dostat. Už to tu nemůžu vydržet ani minutu," Zvýšila jsem na ni neúmyslně hlas a nervózně se ošila.

„Já vím, jak se cítíš. Taky jsem si už rozchodem prošla," řekla jako by to byla každodenní činnost a opřela se o pelest postele.

„Mary, ale my se s Lucasem nerozešli. Teda jo. Já nevím," Vůbec jsem si nebyla jistá.

„Odpustíš mu?"

„Nevím. Asi ne, Mary, ublížil mi," řekla jsem zklamaně a sedla si vedle ní. Ona mě vzala kolem ramen a opřela si hlavu o mé rameno.

„To bude dobrý. Chceš přinést snídani, abys ho nemusela vidět?"

„Jestli budeš tak hodná?" usmála jsem se na ní slabě.

„Jasně. Hned to bude," řekla a odběhla.

***

Celé dopoledne jsem byla ve svém pokoji zamčená. Lucas nepřicházel a tak jsem se rozhodla, že půjdu na oběd normálně do jídelny. Musím se tomu postavit čelem. Prostě ho budu ignorovat.

Otevřela jsem dveře jídelny a moje paranoia se projevila jen, co jsem zvedla oči ze země. Zdálo se mi, jakoby mě každý pozoroval, jakoby se tlak v jídelně zvedl a dusil mě, dokud jsem se znova silně nenadechla.

Vzala jsem si tác a na něj pomalu ukládala jídlo třesoucíma rukama. Doufala jsem, že to nikdo nevidí.

Sedla jsem si na židli u stolu v rohu místnosti zády k ostatním a začala pomalu jíst a modlila se, aby ke mně nikdo nepřišel. Hlavně ne Lucas.

Někdo mi položil ruku na rameno a já leknutím poskočila. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem celá napnutá. Otočila jsem se a viděla za sebou stát Tylera.

„Jsi v pohodě?" zeptal se a sedl si vedle mě.

„Jo," řekla jsem, ale on se na mě podíval vše říkajícím se pohledem, že jsem mu musela říct pravdu. „Ne," povzdechla jsem si a uždibla si další hranolku.

„Co se stalo?"

„Ty to nevíš? Myslela jsem, že se tu drby nesou docela rychle," ušklíbla jsem se a vzala dalších pár hranolek.

„Jo, něco jsem se doslechl, ale chci, abys mi to řekla ty," Upřel na mě ty své modré sargasové oči a já se v nich málem utopila, než jsem uhla pohledem ke svému jídlu.

„Včera. Včera jsem byla u Mary v pokoji. A noo, hráli jsme flašku. Thomas dal úkol Lucasovi, že musí políbit Anabel. A... A," Nahrnuly se mi zase do očí slzy a já se musela zastavit, abych se zhluboka nadechla a slzy mrkáním zastavila.

„A on ten úkol splnil," Dokončil za mě Tyler, když jsem se neměla ke slovu. Přikývla jsem a sklopila hlavu.

Mlčel a tak jsem se na něj z pod řas podívala a všimla si, jak se kouká na své ruce na stole a zatíná je v pěsti. Natáhla jsem ruku a dala ji na jeho. Podíval se na mě a já se na něj pousmála. Úsměv mi vrátil a zvedl se.

„Musím jít něco zařídit. Zatím ahoj," řekl a než jsem mohla něco říct, už byl pryč.

***

„Laro! Laro!" křičela chodbou Mary a pak vtrhla do mého pokoje.

„Co se děje?" zeptala jsem se vyplašeně a postavila se.

„Tyler a Lucas," řekla zadýchaně.

„Co s nimi? Mary! Odpověz!"

„Porvali se," vydechla a já se bez jediného dalšího slova rozběhla za nimi.