Možná

- 7 -

Další den jsem uklízela společenskou místnost. Každý tady měl službu. Nemohla přece uklízet jen Suzi.

„Ahoj Laro," řekla radostně Mary.

„Ahoj," řekla jsem a utřela stůl.

„No páni! Ty ale vypadáš! Co jsi večer dělala?" zeptala se vystrašeně. Ráno jsem se to snažila nějak ukrýt, ale asi nepřehlédla mé kruhy pod očima a červené oči. Večer jsem vůbec nespala. Nemohla jsem. Pořád jsem jen přemýšlela.

„Nemohla jsem spát," řekla jsem a utírala rámy na obrazech.

„Proč?" zeptala se zvědavě.

„Noční můra," zalhala jsem a dál si hleděla svého.

Přišli dalších pár lidí a taky Tyler. Už jsem si lámala hlavu, jak se k němu mám zachovat a jestli vůbec se na něho mám podívat a pozdravit, když do místnosti přišel Sunny.

„Takže, potřebuju dalšího člověka, co by šel s Tylerem pro zásoby ven. Už nám dochází jídlo. Kdo se hlásí?" zeptal se. Já bych šla, ale s Tylerem? No nevím...

„Tady Lara," řekla Mary a já se na ni nevěřícně podívala.

„Potřebuješ na vzduch," zašeptala ke mně a přejela mě pohledem.

„Souhlasíš Laro?" zeptal se Sunny.

„No... Asi ano," Mary měla pravdu. I když jsem si nebyla jistá tím, že budu ve společnosti Tylera.

„Dobře, ve 3 buďte připravení. Suzi vám dá vše potřebné," dodal Sunny a odešel. Koukla jsem se po místnosti a viděla odcházejícího Tylera. Co si asi myslí?

***

„Ty půjdeš s ním?" zeptal se nevěřícně Lucas, když jsem mu řekla, s kým jdu pryč z krytu.

„Jo, ale neboj se. Nic mu nedovolím," řekla jsem a dávala si baterku do černého batohu, co mi přinesla Suzi.

„Ty ne, ale on si dovolí a velmi rád," řekl naštvaně Lucas a pochodoval po místnosti sem a tam.

„Lucasi, věř mi," řekla jsem a chytla ho za ruku.

„Já ti věřím. Jen nevěřím jemu,"

„Slečno Laro, pan Sunny vás už volá," vešla do pokoje Suzi.

„Jistě už jdu," řekla jsem a ona se na mě mile usmála, přikývla a odpochodovala z pokoje.

„Já to zvládnu," usmála jsem se na Lucase, políbila ho, nazula si boty, dala si na sebe černou šusťákovou bundu a rychle šla.

***

„Myslel jsem, že jsi na mě naštvaná," řekl s uchechtnutím Tyler, když už jsme byli venku z krytu.

„Taky že jo, ale čerstvý vzduch je důležitější, než si umanutě stát za svým," řekla jsem lhostejně a dala si na hlavu kapuci. Podzim byl v plném proudu.

„A co ten tvůj Romeo? Nebyl naštvaný, že jdeš se mnou?"

„Proč tě to zajímá?" řekla jsem otráveně.

„Jen se divím, že tě pustil. Nic víc," řekl a z jeho hlasu bylo poznat opovržení.

„Můj Romeo mi věří a taky to není jeho věc, s kým půjdu a s kým ne," řekla jsem a dál se s ním nehodlala bavit.

Došli jsme k jednomu docela velkému obchodu, který byl zavřený a pohlcený tmou. Byli jsme daleko od krytu, takže tohle musel být asi jediný obchod tady.

„Je zavřeno," konstatovala jsem a chtěla se otočit na patě, ale Tyler mě zadržel.

„Tak si otevřeme,"

„Co? Nemůžeme se jen tak vloupat," řekla jsem a zkřížila si ruce na prsou.

„A proč by ne? Laro, všechny obchody tady jsou buď nadobro zavřené anebo už vyloupené. Takže máme dost tak kliku, že se tady ještě nikdo nedostal a my máme možnost si vzít, co nejvíc jídla," řekl jako by to bylo zřejmě jasné a já si zas připadala jako dítě.

„Můžeš mě přestat poučovat jako malý dítě?" řekla jsem podrážděně.

„Tak, když to nevíš tak musím," řekl a pokrčil rameny a vydal se k obchodu. Převrátila jsem očima a šla jsem se za ním.

Dveře otevřel páčidlem a pak už se vydal napříč obchodem. Bral do batohu skoro všechno, co se mu dostalo pod ruku. Přešla jsem do oddělení jídla a brala jsem, co nejvíc.

Připadala jsem si jako zloděj. A to jsme vlastně byli. Měla jsem výčitky svědomí, ale zase jsem se utěšovala tím, že je to nutné.

Zrovna jsem kráčela k masu, když jsem o něco zakopla. Ozvala se rána a já padla k zemi. Vylekaně jsem se podívala na své břicho a uviděla červenou skvrnu, krev, která mi prosakovala bundu. Postřelili mě.

„Laro!" zakřičel Tyler. Zděšeně jsem se na něho podívala a propadla jsem tmě.