Možná

- 6 -

Už byl jen pár centimetrů u mě...

Chytil mou tvář do rukou a políbil mě. Vůbec jsem se nedokázala bránit. Nemohla jsem ani couvat. Byla jsem v šoku zase... Dala jsem své slabé ruce na jeho hruď a pokusila se zatlačit. Jenže jsem byla z toho polibku tak vykolejená, že jsem mu je i vrátila. Co to krucinál dělám?! Přestaň!! Křičela jsem na sebe v duchu.

„Laro?" uslyšela jsem ode dveří a rychle se odtrhla od Tylera, ale ten mě držel kolem pasu.

Stál tam Lucas. Zakroutil pomalu nevěřícně hlavou a v jeho nádherných zvláštních očích jsem uviděla zklamání, smutek a vztek. Otočil se na patě a odešel. Odstrčila jsem od sebe Tylera a běžela za Lucasem. Tylera jsem nechtěla ani vidět.

„Lucasi! Počkej!" volala jsem na něj, ale on šel dál. Zalezl do svého pokoje čísla 15 a zabouchl za sebou dveře a zamkl. Zaťukala jsem na ně, položila na ně dlaň a pravé ucho. Bylo mi do breku. Jak jsem to mohla Tylerovi jen dovolit?

„Lucasi... Prosím otevři... Chci si promluvit. Vysvětlím ti to! Prosím!" volala jsem přes dveře zoufale. Ozvalo se cvaknutí odemknutí zámku a pak jsem pomalu otevřela dveře. Lucas seděl na posteli ke mně zády. Zavřela jsem za sebou dveře a přešla jsem k němu blíž.

„Lucasi, omlouvám se," zašeptala jsem. Byl stále ticho.

„Já... To bylo nedorozumění. Já ho nelíbala. To on líbal mě," řekla jsem smutně.

„Prosím řekni něco," zašeptala jsem po dvou minutách ticha.

„Co mám říct?" řekl zklamaným tichým hlasem a bezbranně pokrčil rameny.

„Cokoliv! Klidně na mě i křič! Jen prosím nebuď potichu," řekla jsem a postoupila o krok dopředu.

„Znamenalo to pro tebe něco?" zašeptal a otočil se na mě. Svýma velkýma zelenozlatýma očima se na mě díval se vší odevzdaností a čekal na mou odpověď.

„Já... Ne," Proč cítím takovou nepředstavitelnou bezmoc?

„Miluju tě," zašeptal.

„Miluju tě," odpověděla jsem a přistoupila k němu a dala mu ruce kolem krku. Naklonila jsem se a políbila ho. Takhle to bylo správně.

***

Seděla jsem ve svém pokoji v rohu v posteli. Přikrytá hřejivou dekou a s horkou čokoládou přinesenou Suzi.

I když mi Lucas odpustil, pořád jsem se cítila příšerně. Byla jsem ze všeho zmatená a cítila se sklíčeně.

Znamenalo to pro mě něco? Jak se mám teď chovat k Tylerovi? A co Lucas? Jak bude reagovat, až narazí na Tylera?

Tyhle otázky mi bloudili hlavou a já ne a ne najít odpověď.

Ano Lucase jsem milovala a rozhodně jsem ho nechtěla ztratit. Jenže můj pitomý mozek pořád myslel i na Tylera.

Potřebuju na vzduch! Jenže nemůžu vyjít z tohohle hrozného krytu, aniž by mi nešel někdo po krku. Proč se tohle stalo zrovna mně?!

Se zakroucením hlavy a neuvěřitelně zmatená jsem si vyčerpaně lehla na polštář obličejem napřed.

Co mám dělat?!

Ahoj! Děkuju všem, co čtete mou povídku... Prosila bych nějaké názorové komentíky... A co říkáte na Tylera a Lucase? Koho by si měla vybrat Lara? Váš názor mi velice pomůže při dalším psaní kapitoly a taky jak má příběh pokračovat tak prosím... Díky... :-*