Nemůžu Tě Nechat Jít.

14. Záhadný dopis

Přijď v osmnáct hodin na Manor.

Draco Malfoy

Četla ten dopis od něj stále dokola. Nikdy jí dopis neposal. Domlouvali se buď na jejich poslední schůzce a nebo jeden z nich přišel za tím druhým.

Bála se. Věděla, že je něco špatně, jediné, co však nevěděla bylo, že ten dopis nebyl od blonďatého muže jejího srdce.

Bála se, že je konec, že na ně někdo přišel nebo se definitivně rozhodl pro Astorii a s ní už nepočítal. Že už jí radši ani nechce vidět. Opravdu byla moc vystrašená.

Brečela. Ani nevěděla kdy začala. Nevnímala nic. Slané kapky, které padaly z jejích očí už ten kus papíru, ze kterého si hnědovláska zapamatovala každé slovo, rozmočily. Musela jim nechat cestu průchozí. Aji kdyby se pokoušela je zastavit nešlo to.

Rozhodla se tam jít. I kdyby jí měl dát poslední sbohem. I když má cokoli důležitého na srdci, co by mohlo ohrozit jejich vztah. Musela to podstoupit. Vždyť ještě pořád byla odvážná Nebelvírka, nebo ne? Ale kam se pak poděla všechna její odvaha?

Narcissa vlastně ani nevěděla proč ten dopis posílala. Věděla jen, že si s mladou ministryní musí promluvit. Mohla přeci udělat svého syna opravdu šťastného. Chtěla pouze zjistit něco o někom, koho její jediný syn miluje z celého svého srdce.

Vyhnala Draca i Astorii z domu. Draco se rozhodl poctít svojí návštěvou Blaise. Astorie zase Rona. Doufala však, že když je starší Lady Malfoyová vyhnala z domu, že má velmi důležité jednání, jí Draco někam vezme. Avšak mohla pouze doufat. Ale dost jí zajímalo proč ji i Draca Narcissa vyhnala. Manor byl přece velký a oni mohli zůstat ve svém pokoji.

Narcissa pouze nechtěla riskovat, že jí Draco uvidí s Hermionou nebo ji Astorie zaslechne.

Astorie v poslední době dost přemýšlela o vztahu s Dracem. Vlastně spolu pouze žili. Nechodili spolu mezi lidi. Vlastně jen na nějaké vážně důležité akce jako třeba ples na ministerstvu, který se měl konat už za dva měsíce. Netrávili spolu žádný volný čas. Už spolu ani moc nemluvili. Ona chodila za Ronem a on za Hermionou.

Začínala si dost věcí domýšlet. Nakonec však všechny své domněnky zahnala, jelikož to byla hloupost. Když není nic mezi ní s Ronem, tak jak by mohlo být něco mezi ním a Hermionu.

Draco přemýšlel úplně o tom samém. Hlavně nad tím, že jejich vztah by se ani vztahem nazvat nedal. Byli spíš jako přátelé, co sdílí jeden pokoj a jednu postel. Nic víc. Ale s Hermionou toho měl víc společného. Ne jenom milostný život, ale i spoustu zájmů. Sice by to do něj nikdo neřekl, ale rád četl. A věděla to jen ona. Možná ještě jeho matka, ale ta věděla spoustu věcí, které on tajil před otcem a okolním světem.

Ona si s ním už několikrát četla. Když jednou zůstali oba přes noc v Hermioniné kanceláři, tak Draco vytáhl jednu z těch úzkých knih a začal si číst. Hermionu stáhl k sobě do objetí a četl i jí. A hnědovlásku to natolik uklidnilo, že usnula v jeho teplém a láskyplném objetí. Milovala to. Milovala když s ním trávila tolik času. Stejně jako on s ní.

Hermiona také často přemýšlela. Hlavně nad tím, jestli má o svých, stále narůstajících citech, Dracovi říct. Dusila to v sobě dlouho. Tak hrozně dlouho jí to trápilo. Trápilo jí ležet vedle muže, kterého nemiluje. Trápilo jí, že ubližuje sobě. Trápilo jí, že ubližuje osobě kterou zná tak dlouho. Osobu, kterou nějakým způsobem milovala, ale rozhodně to nebylo nic tak nádherného a silného, jak miluje Draca.

Ron to nijak neřešil. Bral hlavně to, že pokaždé, když Hermiona odcházela vymluvila se na práci. Takže si opravdu myslel, že toho má hodně.
Nezabýval se tím jako tři další osoby.

-----------

„Matko v kolik se mám vrátit? Abych tu tvojí návštěvu nějak nevylekal?" Optal se blonďák své matky a nezapomněl přidat trochu sarkasmu.

„Přijď okolo sedmé nebo radši půl osmé. A nezapomeň ode mne pozdravit Blaise."

„Na to bych nezapomněl." Políbil matku na tvář a odešel z mohutných dveří Manoru pryč.

„Narcisso odcházím." Ozval se hlas jedné černovlásky, která se ještě upravovala v zrcátku.

„Dobrá. Pokud bych tě mohla poprosit, vrátila by ses okolo osmé, půl deváté?" Zeptala se vlídně Narcissa.

„Pokud to bude nutné, tak samozřejmě."

„Děkuji ti." A starší žena osaměla ve svém velkém sídle.

---------------

Hermiona už stála před branami Manoru. Stále se pokoušela najít aspoň trochu své Nebelvírské odvahy, ale opravdu nebyla nikde k nalezení.

Nádech výdech. Tohle opakovala bez mála deset minut. Stále se až moc bála, aby udělala další krok, který jí odhalí tajemství, které se skrývalo za těmito branami.

Kašlat na to. Jsem taky jen člověk. Pokud bych se rozbrečela, na což mám právo, co by mi udělal? Nebyl by natolik hnusný aby se jí posmíval. Na to ho znala už nějaký ten pátek a věděla, že tak odporný jako na škole už opravdu nebyl.

Udělala závažný krok v jejím životě. Tedy aspoň pro ni v několika následujících minutách. Brány se otevřely a ona vešla do zahrad.

Stála přede dveřmi a chtěla zaklepat. Když v tom se sami otevřeli. Stála tam Narcissa Malfoyová. Žena, kterou měla Hermiona více než ráda. Díky ní totiž byla ještě naživu.

„Vítej drahá. Následuj mě prosím." Řekla a hned jakmile Hermiona udělala první krok a dotkla se podlahy, dveře se opět samy zavřely.

Došly do salonku. Byly samy. A Hermiona se bála ještě víc.

„Tak drahá, řekněme si, proč jsi vlastně tu." Hermiona na ní zírala jako na zjevení. Takže Draco ti neposlal? Optala se sama sebe.

Když se na Narcissu podívala trochu víc nechápavě, pokračovala.

„Ráda bych tě poznala blíž. Jsi velmi blízká mému synovi a i když už se známe, ráda bych tě poznala opravdu detailně."

„To jako abych vám řekla úplně všechno?"

„Ne, všechno ne. Jen něco podstatného."

„Tak co by jste chtěla vědět?"

„Milujete mého syna?" Vyletělo z Narcissy dříve, než si cokoliv rozmyslela.

Hermiona seděla jako přibitá. Krve by se v ní nikdo nedořezal. Byla dost zaskočená otázkou, kterou jí Narcissa právě položila. Nevěděla jestli ji má odpovědět pravdu a nebo ji má lhát.