Nemůžu Tě Nechat Jít.

17. Přemýšlení nad budoucností

Dnešní ráno pro oba bylo nepopsatelné. Měli jeden druhého stále u sebe. Byli oba šťastní a to ještě spali.

Hermiona se stále více tisknula k Dracovi jakoby se bála, že je to jen sen. A ona se opravdu bála. Líbilo se jí to a ona si prostě myslela, že nemůže mít takové štěstí jaké má.

Draco už byl nějakou chvíli vzhůru. Sledoval stále spící poklad v jeho náručí. Miloval to. Chtěl by se tak probouzet. Nic jiného si tak moc nepřál. Možná jen to, aby byl s Hermionu doopravdy.

Když zaregistroval Hermionin lehký pohyb, zpozornil a políbil ji na čelo.

„Dobré ráno." Řekl jako první a vysloužil si tak první pohled tohoto rána,téhle hnědovlásky.

„Dobré. Tak jak ses vyspal?"

„Jako nejšťastnější muž. Co ty?"

„Skvěle. Po několika měsících, skvěle."

„To jsem rád. Dáš si něco k snídani?" Ani nečekal na odpověď a už vstal z postele.

Sice mohl zavolat nějakého z domácích skřítků, ale nemohl riskovat. Ne, když měl v posteli jinou ženu než Astorii.

Hermiona jen přikývla i když to ničemu nepomohlo. Draco už byl pryč ze dveří.

-------------------

„Já to nechápu. Proč toho máš tolik?" Optal se Ron ještě stále klidným tónem.

„Jsem ministryně kouzel. Mohl jsi to čekat." Odpověděla Hermiona zcela bez emocí a dále se věnovala své práci s dokumenty.

„Vždycky sis na mě ten čas našla."

„Teď ho opravdu moc nemám."

„Ale na Draca si ho najdeš, co?" Řekl už mírně naštvaným tónem hlasu.

Hermiona ztuhla. Samozřejmě, že čekala Ronův nesouhlas, ale aby jí to takhle vyčítal, to opravdu nečekala.

„Rone, tohle už jsme přeci řešili, ne?" Pokusila se o klidný a vyrovnaný hlas.
Ale marně. Zněla dost vystrašeně.

„Ale vždycky to něčím zakecáš. Hermiono, mě už to takhle nebaví. Nemáš na mě vůbec čas, ale i tak spolu jsme. Je to divné."

„Rone, já bych si na tebe ten čas našla, ale nejde to. A pokud bychom měli opět vytahovat Draca, tak spolu pouze řešíme tu cestu do Itálie, která se bohužel blíží. Byla bych samozřejmě ráda, kdybychom spolu trávili čas, ale věř mi, že pokud by to šlo nějak zařídit, udělala bych to." Odpověděla Hermiona a poprvé od doby jejich rozhovoru prohlédla na Rona. Popravdě mu trochu lhala. Možná víc než trochu.

„Já vím, jen se bojím. Nechci o tebe přijít." Řekl a sesunul se na židli, která se nacházela za ním.

„Já tě chápu. Taky o tebe nechci přijít."

Ron přešel k Hermioně a dlouze ji políbil. Bylo to po dlouhé době, co něco takového Ron udělal. Dlouho jí nepolíbil, za což byla samozřejmě ráda.

I když by byla radši, kdyby to byl Draco, tak spolupracovala.

„Hermiono kde jsi?" Ozvalo se z chodby.

Ale ani jeden z nich nevnímal.

„Tady jsi." Řekl návštěvník, ale hned jakmile viděl scénu před sebou nemohl odtrhnout oči. Jeho noční můra byla přímo před jeho očima.
Hermiona se líbala s Ronem. Jeho Hermiona se líbala s někým jiným než je on!

Jeho noční můra se stala skutečností.
Nedokázal se na to už dále dívat a proto s hlasitým zavřením dveří odešel z toho pokoje.

Chtěl všechno zničit. Potřeboval si na něčem vylít tu zlost, co se do něj dostala díky sledováním scény před ním.

Měl by odejít, ale nedokázal to. Stále si myslel, že je to jen sen. Myslel si, že se mu to jen zdá. A hned teď se musí probudit.

Stál za dveřmi snad věčnost. Sváděl v sobě vlastní boj. Boj mezi názorem, že je Hermiona přece jen Rona a mohl to čekat nebo, že ho podrazila. Sama přece řekla to pravidlo. Nebudou se líbat a ani nic jiného v přítomnosti toho druhého.

Jenže, jak ona mohla vědět, že přijde?

Vlastně jen díky ráně, kterou vydalo prasknutí dveří při jeho odchodu jí vrátilo zpět do reality. Uvědomila si co udělala.
Jen nebyla schopna udělat něco proto, aby to napravila.

Jen se na Rona falešně usmála a vyšla z pokoje.

Nebyl tam. Nebyl ani v jednom pokoji jejího domu. Nebyl ani venku na zahradě.
Jakoby se po něm slehla zem. Čekala, že počká, aby mu to mohla vysvětlit. Ale to by museli žít v pohádce aby se dělo přesně to, co ona chtěla. A to oni opravdu nežili.

„Hermiono, co se děje?" Ozvalo se za ní, když stála na prahu dveří od jejího domu.

„Nic. Jen jsem nejspíš ztratila velmi blízkou osobu."

„A to nic není? Vždyť to je závažná věc. Co se stalo? Udělal ti něco Draco?" Zeptal se Ron. Popravdě, byl šťastný. Přesně tohle chtěl. Chtěl držet Hermionu v náručí a utěšovat jí. Chtěl jí dostat co nejdál od něj, aby s ní mohl trávit i on nějaký ten čas.

Víte jaký je rozdíl mezi Hermionou a Ronem?

Hermiona se právě teď ocitla v něčem, co bychom mohli nazvat hororem.
Ale Ron, ten se právě nachází v jeho úžasné pohádce se šťastným koncem. Tedy aspoň zatím.

Chtěla brečet. Chtěla Rona udeřit do hrudi o kterou se právě opírala.
Chtěla se rozběhnout a hledat Draca, ať byl kdekoli. Musel vědět jak to bylo. Nemohla ho ztratit. Byl pro ni vším.

I ona teď sváděla vnitřní boj. Jenže ona měla na výběr ze dvou špatných možností.

Hledat Draca byla první možnost. Někteří by řekli, že je to dobré řešení, ale ona se neměla čeho chytit. Do Manoru by přístup neměla, jelikož by ji od tam hned vyhodili, protože by jim Draco něco řekl. A ona to moc dobře věděla.

Druhá možnost byla, aby se vzdala všeho. Všeho, co s Dracem prožila a opět žila "spokojeně" s Ronem.
To bychom mohli nazvat tou dobrou cestou.
Možná pro nás, ale rozhodně ne pro ni.

!!POZOR!!
Dochází nápady..:(
Kdyby vás něco napadlo, dejte určitě vědět.
Aspoň budu mít nějakou inspiraci.
Něco dopředu vymyšlené mám, ale nevím o čem bych měla psát tak..dvě nebo tři kapitoly.
Opravdu budu ráda za jakýkoliv nápad.
Jinak se omlouvám, že nevychází kapitoly často.
Tento týden toho bylo hodně a příští toho tolik nemáme. Akorát nebudu aktivní od pátku do neděle, takže pokud nedám něco dohromady ( doufám, že i z vašich nápadů) přes týden, tak vám to vynahradím přes příští týden. To totiž máme ve škole celý týden volno.
Takže ještě jednou prosím o jakýkoliv námět, či nápad :) opravdu budu ráda za cokoliv.
Něco musím dát dohromady.
Tak se mějte hezky a užívejte si zbytek neděle. Já jdu spát 💤