For Me

Prolog

Jednou jsem četla, že čím normálnější život člověk vede, tím ujetější je prý jeho osobnost. Z čehož, podle mého názoru, logicky vyplývá, že čím ujetější máte život, tím je vaše vnitřní osobnost normálnější a nudnější.

Fakt, že jeden z mých nejlepších přátel byl nedávno propuštěn z léčebny a polovina mých rodičů mě chce zabít, mě však pouze utvrzuje v tom, že mě, a ani lidi mě podobné, pokud někdo takový existuje, při tvoření tohoto, určitě velmi vědeckého článku (portál Zažeň nudu v práci jinak, než pornem) autoři nebrali v úvahu. Nebo možná ano, ale rozhodli se řídit pravidlem, že výjimka potvrzuje pravidlo, a tak ten článek napsali, a ještě navíc mi ho předhodili, aby se vysmáli mému, do nebe volajícímu, životu.

Ale teď vážně. Vraťme se k tomu, co vám chci říct. Myslím si, že normální reakce na něco nepříjemného, například vzpomínku, zkušenost, nebo chlapa, je přenést se přes to a začít znovu. Můžete například spálit jeho fotografie, změnit školu, začít chodit do jiné kavárny, nebo, tak jako já, odjet na jiný kontinent, změnit si jméno a začít úplně od začátku.
V mém případě však nešlo o kluka, nýbrž o mou matku. A později i otce, ale v prvopočátku byla důvodem právě moje máma.
Odloučení od táty už potom bylo jen otázkou času. On totiž není zrovna rodičovský typ. Ale o tom až později.

Teď jsem tady, mám pěkný byt, úděsnou, i když dobře placenou práci a skvělé přátele. Další plus je to, že mě tady máma nenajde a táta hledat nebude.
Ha, byla jsem naivní.

******************

Začalo to jako každý jiný den. Vstala jsem, vynesla odpadky, kopla do sebe asi tak dva litry kafe (sousedi v noci něco slavili... Zase) a to je vlastně všechno. Vlastně celej den byl naprosto normální. A potom to přišlo.

Když vám někdo buší na dveře ve tři ráno, normálně (teda, ne normálně... ale ve většině případů) je to buď policie, zoufalá kamarádka, nebo vrah. To všechno by bylo tisíckrát lepší, než to, co mě čekalo za dveřmi tehdy.
Nejdříve jsem si myslela, že mám prostě jenom živější sen, než normálně, protože já zákon neporušuji... tak aby na to někdo přišel. Taky nemám zoufalé kamarádky a vrazi nechodí po schodech - špatně se po nich tahají mrtvoly (vlastní zkušenost), takže to jsem mohla rovnou vyloučit, protože v našem domě není výtah. Takže, když jsem se štípla a stále překvapeně a rozespale jsem se vydala otevřít a dotyčného zabít bolestivou a pomalou smrtí, ani v nejmenším jsem netušila, že to bude jedna z největších chyb mého života.
Nebo, že to bude ta chyba, která odstartuje nekonečný, příšerný řetězec neskutečně hloupých - a nakonec docela důležitých - chyb z mojí strany.