For Me

25

,,Ne."

,,Upřímně? Nikdo se tě neptal."

,,To mě nezajímá. Tohle," ukážu roztřesenou rukou na tu největší jehlu, kterou jsem kdy viděla, ,,se mě ani nedotkne!"

,,Sharpay," povzdychne si Tony, ,,jde o tvoje zdraví."

,,Ne, Anthony. To, že ke mě budeš mluvit jako k dítěti nic nezmění na tom, že s touhle zkurvenou sračkou se ke mě ani nepřiblížíš."
Už tak jsem musela přetrpět let nad celým New Yorkem, přesun z letounu do laboratoře a Brucovo: "Pro Krista, co se ti stalo?!"
Takže žádnou. Další. Bolest!
(Teda až na tu z té rány, která nepřestane, dokud do sebe nenechám bodat tou nechutností... Už jsem říkala, jak nesnáším paradoxy - nebo cokoli to je?)

,,Sharpay, potřebuju, aby sis nechala píchnout tuhle injekci, abychom tě mohli operovat a," Brucovi už očividně dochází trpělivost.

,,A abys kurva neumřela!" Zase do toho skočí Tony, jehož pohár trpělivosti se mnou už očividně přetekl.

,,Ale ty," namířím na svého otce prst, ,,se mě tím," přesunu pozornost na tu nelidsky dlouhou jehlu v jeho dlaních, ,,opovaž byť jen dotknout!"

,,Fajn." Předá Tony jehlu Brucovi, ,,i když mi přijde, že na někoho, kdo se nemůžu hnout z lůžka a za pár minut pravděpodobně vykrvácí, si udáváš kapku moc podmínek!"

,,Nebýt tvýho skvělýho nápadu držet mě s těma tvejma výšinutejma kamarádama," spustím.

,,Tak teď jsem se urazil."

,,Promiň, Bruci." Omluvně se na něj usměju. ,,Ale," vrátím se zase k Tonymu, ,, nebýt tvýho skvělýho nápadu držet mě s těma tvejma výšinutejma kamarádama na tý vaší základně exotů," hodím po Bannerovi krátký pohled, abych se ujistila, že jsem ho moc neurazila ,,tak bych si těch tvých "kapku moc podmínek" udávat nemusela!"

,,Protože už bys byla dávno mrtvá!"

,,Kdybys nebyl takovej..." Pustím se do smysluplné a vyspělé argumentace. Bohužel, není mi přáno, abych svou myšlenku dokončila, když mi uprostřed věty Brucovi prsty sevřou kůži pod pravým prsem a v další vteřině, ,,Cos to teď kurva udělal, Bannere?!" mi tam bodne tu posranou jehlu!

,,Začal pracovat na záchraně tvého života." Ztlačí píst, jakoby snad vůbec nešlo o to, o co šlo. ,,Nemáš zač." Vytáhne jehlu ven.

,,Co teď? Vypálíš mi na prdel cejch, vyřízneš mi tu kulku nožem na máslo, nebo mi jí vydloubneš lžičkou?!"

,,Teď chvíli mlč. Píchl jsem ti silná sedativa, abys konečně zavřela hubu.  Jakmile začnou zabírat,"

,,Abychom tě nemuseli poslouchat,"

,,Jakmile začnou zabírat, píchnu ti do toho břicha anestetika, abych ti tu kulku mohl vyoperovat pod lokální anestezií." Vysvětluje. ,,Skalpelem, ničím, co najdeš běžně v kuchyni." Dodá, když si všimne mého výrazu.

,,Tak to bych se hádala." Usměju se, jen tak mimochodem.

,,Fajn, měj si v kuchyni co chceš, mně je to jedno." Kapituluje Bruce. ,,Ještě než usneš, budu potřebovat abys mi pomohla svléknout ti to tričko, prosím. Nebo to, co z něj zbylo. A kalhoty."
Tak strávíme další trapné tři minuty svlékáním mě do spodního prádla.

,,Ty, Bruci?" Zeptám se potom, když už ležím jenom ve spodním prádle. ,,Nebude tam moc velká jizva, že ne?"

,,Ne, moc ne." Ujistí mě Tony, který nevím co tu teď ještě dělá. ,,Ale je možný, že bude celkem dost nechutná."

,,Díky, teď jsi mě uklidnil. Ty, Bruci, nemůžeš mě odvézt do nemocnice? Pokud tady bude i on, tak do sebe bodat nenechám." Pomalu se mi začínají zavírat oči, ale já se jen tak nevzdám!

,,Nemůže." Zase se do toho vetře Tony. ,,Ale tobě to už může být jedno. Vždyť stejně za pár minut vytuhneš a Bruce do tebe bude moct řezat klidně i tím nožem na máslo." Tak jo, jsem si jistá, že tohle není přesně to, co vychází z jeho úst. Vzhledem k tomu, že se přitom dívá na Bruce, tváří se, jako by se něco vážného dělo a jeho rty se pohybují v naprosto jiném rytmu.

Zaměřím se na to, co doopravdy říká:
,,Je to pravda?" Ptá se.

,,Co přesně?" Odpovídá mu Bruce otázkou.

,,Že nám sem zas spadl Loki."

******

,,Vaše jméno?" Stojí přede mnou, vypadá tak, jak si ho pamatuju: děsivě. Provazy mě řežou do paží a lýtek, po bradě mi stéká pramínek krve z roztrženého rtu.

,,Alessandra Sparrowová."

,,Celé jméno!"

,,Sharpay Alessandra Sparrowová." Ze všech sil se snažím, neodtrhnout od něj znechucený pohled, nebrečet, neukázat, jak slabá vlastně jsem.

,,Však já to z tebe dostanu." Usměje se a zpoza opasku vyndá zbraň.

,,Když mě zastřelíš, tak vám toho moc nepovím." Falešně se zasměju, s pohledem stále upřeným do jeho očí.

,,Oba víme, že neumřeš." Natáhne ruku a zmáčkne spoušť. Neskutečná bolest zasáhne moje pravé rameno. Následuje to levé. ,,Celé jméno a hodnost!"
Odmítám odpovědět. Zavřu oči, zčásti bolestí a zatnu ruce v pěst. Doslova cítím, jak se rány na mých pažích uzavírají. Slyším, jak kulky cinknou o betonovou podlahu, když vypadnou. Unikne mi jeden tichý vzlyk, jedna hlasitá známka toho, že na tohle prostě nemám. Ode zdí se odráží jeho smích. Nechutný, štěkavý chechot.
Bolestí se mi navalí. Snažím se vzpomenout si, jak vypadal předtím. Už to bude nějaká doba.
Tam, kde je teď červené zářící, mnou nazvané "něco jako oko", bylo kdysi, sice taky nepřirozené, ale mnohem hezčí, světle, velmi světle, modré. To druhé dnes úplně chybělo. Od obočí nad ním se přes celou tvář táhne ošklivá jizva, jejíž příčina vzniku mě stále probouzí ze spaní. Bylo mi tehdy třináct, když se jeden z našich cvičných zápasů (jak jim říkala má matka i přesto, že "cvičným" cílem bylo protivníka buď zabít, nebo zmrzačit tak, že by radši umřel) zvrtl, když mě během něj prohodil oknem (tahle jizva a ta, kterou budu mít po té střele - sbohem, bikiny) a já ho potom na oplátku (a taky proto, aby mě nezabil) sejmula střepem a připravila ho o oko. Možná myšlenka na tohle, možná bodavá bolest v koleni, když mě tam ten prasák, kdysi dávno můj jediný přítel, střelí ze vzdálenosti pouhých dvou metrů, mě rozbrečí. Zásah do druhého kolene je bod zlomu.