For Me

23

Nic člověka nepřiměje vystřízlivět líp, než strach z toho, že vám někdo z vašich šikanátorů z dětství prostřelí hrudník.

Dřepím za neidentifikovatelným kusem nábytku, tipla bych to na Furyho mahagonový stůl, hledím na  dva metry přede mnou stojícího chlápka s rouškou přes ústa a prostřelenou nohou. Mířila jsem na rozkrok, a netrefila se.

,,Do hajzlu, Steve, proč tu nemáme víc lidí?" Ozve se Bucky v naslouchátku.

,,Mluv slušně. Jsou ve městě."

,,A proč jsou ve městě?" Šeptnu naštvaně otázkou.

,,Dostali jsme nahlášenou neobvyklou aktivitu čehosi odněkud z vesmíru. Věděli byste to, kdybyste nás přizvali na tu svojí kalbu." Zapojí se Eric.

,,To bylo profesionální." Uchechtne se Tony.

,,To nemáme ani Hulka?"

,,Ne."

Tím naše debata o nedostatku Avengers končí, protože ji můj otec přeruší: ,,Sharpay, kde teď jsi?"

,,Za Furyho mahagonem!" Zdůrazním teatrálně slovo mahagon. Nehledě na situaci, odkaz na Hunger Games si prostě odpustit nedokážu.

,,Fajn, Barnesi, ty se teď zdáš k naší Katniss Everdeenové nejblíž, takže ji, prosím pěkně, odveď někam do bezpečí." Začne Tony rozdávat úkoly. ,,A ty, princezno bojovnice, se jím odvést necháš! Jasný?"

Chci fakt moc protestovat, ale ten hnusák se ke mě o kus přiblíží, takže všechny nadávky a připomínky spolknu a obrátím svou pozornost na toho protivníka, co se mě doopravdy snaží zabít, a ne jenom dohnat k šílenství.

,,No tak, kočičko!" Zaskuhrá ten chlap a přikulhá o kousek blíž ke mně. Je to nechutné. ,,Neboj se mě. Já ti nechci ublížit. Ale tvá maminka by tě moc chtěla vidět!" Ta slova mě vyděsí. Víc než jeho nechutné oči, víc než jeho hlas, ze kterého mi přebíhá mráz po zádech.
,,Tvá maminka... Vidět..." Běhá mi hlavou a dohání mě to k šílenství.
Ve snaze mě najít se ten muž otočí zády ke mně, čehož využiju a vyběhnu ze svého úkrytu. Na zádech má v pouzdře uklizenou dlouhou mačetu se zlatou rukojetí, která mi znemožňuje, a zároveň pomáhá využít své největší přednosti - skákání lidem po zádech a bodání do nich. Rychle ji vytáhnu, čímž ale samozřejmě způsobím, že si mě všimne a já tak přicházím o moment překvapení. Ale zase mám hodně ostrou mačetu! Potěžkám ji v ruce. Docela těžká, ale mohlo být hůř. Zhluboka se nadechnu. On se dost nechutně zasměje. Potom se rozhodnu zúročit všechny ty lekce s Wandou a Visionem.

Pustím mačetu na zem, zavřu oči a představím si záda toho příšeráka před sebou. Pořádně se soustředím na každý poryv větru, na každý zvuk kolem. Pak to se mnou cukne a já stojím za ním. Mám chuť skákat radostí. Ještě se mi pořádně nepovedlo přemístit se bez újmy! Nejblíž jsem tomu byla, když jsem proletěla dveřmi haly a sejmula Roberta. Jasně, byly doby, kdy jsem se dokázala "přemístit" i o několik kilometrů, ale to už je takových deset, patnáct let, takže je tenhle okamžik svým způsobem historický. Až na to, že můj úspěch kromě toho chlápka, kterého se chystám zabít, aby nezabil on mě, nikdo neviděl.

Na nic nečekám, samu sebe přinutím se neradovat a vyskočím Liamovi (od teď je to Liam. Vždycky jsem mu chtěla rozsápat hrudník hodně ostrým nožem. Ale to už je zase jiný příběh) na záda. Než se stačí vzpamatovat, natáhnu ruku směrem, kam jsem přibližně odhodila mačetu a soustředím se na její materiál, velikost, váhu a doufám, že se to povede a já neskončím s probodnutým břichem. Trvá nekonečně dlouhé tři vteřiny, než mi do ruky přistane tvrdý kov. Teď už neodolám a nahlas vyjeknu radostí. A břicho mám stále v celku!