For Me

3

,,Ahoj Tony," začnu, jakmile mi pípnutí ve sluchátku málem utrhne ucho. ,,Vím, že telefonát zrovna ode mě jsi asi nečekal, ale mám problém. A než jsem odjela, řekl jsi, že když budu mít problém, mám se ozvat. Ten den přišel. Sice to trvalo deset let, ale přece. Mám průser, ze kterýho se sama nedostanu. Nechci tě s tím zatěžovat, i když vím, že by tě to asi zajímalo. Tebe vždycky zajímaly věci, do kterých ti nic nebylo. Navíc, určitě máš teď dost svých problémů. Sleduju zprávy, tak vím, co se děje. Nicméně, jedu do států. Až se tam dostanu, pojedu k Charlesovi, prý tam mám pořád svůj pokoj. On mi pomůže. Věřím tomu. Věřím jemu. Vždycky jsem mu věřila. Jim všem. Musela jsem, to víš. Navíc, tebe nechci otravovat. Jenomže, je složitý ho - nebo kohokoliv odtamtud - kontaktovat. Tak jsem tě chtěla požádat, respektive ti oznámit, že se cestou zastavím v Malibu. Klíče od vily asi mám, i tak ale doufám, že tam budeš. Ráda bych si s tebou promluvila. To je asi všechno, co jsem ti chtěla říct.
Jo, a nevolej mi zpátky, mobil zrovna teď nemám." Už chci položit sluchátko, když mi to dojde. ,,A mimochodem, tady Sharpay." Jakmile to řeknu, sluchátko konečně položím.
,,Bože, nejspíš jsem vážně sjetá." Šeptnu, když nasedám zpět do auta. Kupodivu mě tahle, relativně nedůležitá, myšlenka uklidňuje. I když nejspíš není pravdivá.

***************

Ne, že bych Ameriku neměla ráda, jen se mi tam stalo až moc špatných věcí. Zároveň jsem tu však nakonec našla domov. Sice ne u rodičů, ani jiné rodiny, ale i to, co jsem měla já, se počítá. Alespoň podle mě.

Když se nad tím tak zamýšlím, je tu vlastně celkem hezky. Z Ameriky, i přes to, že jsem Američanka, jsem pořádně poznala akorát Malibu, San Francisco a New York. I to mi však stačilo, abych si na státy utvořila vlastní názor. Který mě, přes to, že je pozitivní, sice nepřiměl zůstat, avšak právě díky němu jsem na tenhle kontinent vždy alespoň vzpomínala v dobrém. Skoro. Ale o tom až jindy.

Pomalu dojídám zmrzlinu z McDonald's, když parkuju auto (nechcete vědět, jak jsem k němu přišla, vážně...) před obrovskou plážovou vilou. S prázdným kelímkem i lžičkou v ruce vylezu z auta a opřu se o dvířka.

,,Vítej zpátky doma." Šeptnu sama sobě, načež dvířka zabouchnu a rozejdu se k budově blíž. Klidné ticho, panující kolem narušuje pouze příliv oceánu, a sem tam křik nějakého racka. Upřímně? Miluju tohle místo.

Svůj prvotní plán - vejít do vily a řešit svoje problémy - hodím za hlavu a vydám se k pláži. Jakmile se mé boty setkají s měkkým povrchem, vyzuji se, boty nechám ležet tam, a začnu se bosýma, unavenýma nohama brouzdat pískem, později mělkou vodou. A v tom, když jsem se konečně - alespoň na chvíli - odpoutala od všech svých problémů (a bot), se od vily ozve hluboký, mužský hlas s tvrdým, a pro mě neznámým, přízvukem. Otočím se a můj pohled se setká s tím jeho. Vysoký, svalnatý černoch bez trička, mířící ke mně. Nemít teď strach z úplně všech lidí... No nic.

,,Hej, kotě, jsi snad úplně hluchá? Ptal jsem se tě, co tady děláš?"

,,Po tom ti může být putna." Odbyju ho. ,,A neříkej mi kotě."

,,Nemyslím si, kotě." Stojí až příliš blízko, uvědomím si, a udělám pár kroků dozadu. ,,Ještě pořád jsi mi neodpověděla, kotě." Ušklíbne se a znovu se ke mně přiblíží.

,,Ještě pořád mi říkáš kotě." Udělám dva kroky vzad.

,,Ty neodpovídáš, já nepřestávám, kotě." Zase se přiblíží. ,,Mimochodem, já jsem Erik." Podává mi ruku.

,,A já tu někoho hledám." Ignoruji jeho - podle všeho přátelské - gesto, a raději odpovím na jeho předešlou otázku, když si uvědomím, že už nemám kam couvat, pokud bych se nechtěla vykoupat.

,,Tady?" Ukáže na oceán. ,,Utopil se ti snad?" Přejde tiše mé odmítnutí, strkající si ruce do kapes u kalhot.

,,To je taky dost možný." Zašeptám a ušklíbnu se nad vzpomínkou, kterou mi mozek, bůh ví proč, vyhodí.

****

Tehdy mi bylo asi čtrnáct, a zrovna jsem žila u Tonyho. Hormony se mnou cloumaly, všechno, co se kolem mě dělo, bylo trapný, a celá odpoledne jsem trávila sledováním Keeping up with Kardashians.
Byl čtvrtek večer, seděla jsem u sebe v pokoji na posteli a četla si People - byla jsem prostě průměrná puberťačka, které otec dovolil všechno, protože, přiznejme si, do té doby to rodičovství docela kazil - když se Tony, totálně na šrot, vrátil domů (fajn, on to rodičovství kazil pořád). Než jsem vůbec stihla sejít dolů, abych zjistila, jestli někde nenechal kalhoty, nebo, jestli ho nevede policie (dlouhý příběh...), a odvedla ho alespoň na gauč v obýváku (což sice měla normálně na starosti jeho asistentka, ale potom, co se s ní vyspal, odešla, takže do zbylo na mě), už ležel na pláži a koukal se na hvězdy. Naštěstí, tohle prokletí mě pronásledovalo pouze pár týdnů, než si našel Pepper. Moc milá ženská. Byla jako moje máma. Doufám, že se má fajn.

,,Podívej," ukázal tehdy na té pláži na oblohu, když jsem k němu došla. Měla jsem chuť ho praštit - přišlo mi to trapný (co jsem říkala - hysterická puberťačka), ale nechala jsem ho mluvit, protože občas - ne moc často, ale přece - nebyly jeho myšlenkové pochody vůbec na škodu. Přece jenom, to, že se neumí chovat jako otec... nebo dospělák, nic nemění na tom, že je to inteligentní vědec a inženýr. ,,Vidíš tam to souhvězdí?" Ukázal někam nad obzor.

,,Ne."

,,Nevadí." Mávl nade mnou rukou, zasmál se a pokračoval. ,,To je souhvězdí Orion." Ve hvězdách jsem se nikdy nevyznala, tak jsem hledání vzdala a jenom tiše čekala, co z něj vypadne. ,,A tamta hvězda, to je Denebola. Po té se jmenuješ." Čekala jsem toho hodně, ale tohle vážně ne. O minulosti nikdy nemluvil. Ať už šlo o tu mou, nebo jeho, bylo to zakázané téma. Pandořina skříňka, jejíž otevření nás oba bolelo.
,,Tvá matka chtěla-"

,,Neříkej jí tak." Skočila jsem mu do řeči. On není můj otec a ona není má matka. I když, Tony se alespoň snažil.

,,Ada chtěla," opravil se, ,,abys alespoň jedno jméno měla německé. To je Alessandra. Já chtěl něco originálního. To je Sharpay. A potom, když jsem si tě vzal zpátky, jsem tam přidal Denebolu. Jen tak, nemá to důvod. Prostě se mi to líbilo." To bylo poprvé, a taky naposled, co jsem slyšela o tom, když spolu Tony a Adelaide ještě vycházeli. Vlastně o Adelaide celkově. Z toho večera už si potom pamatuji jen to, jak jsem o tři hodiny později tahala spícího Tonyho ven z oceánu... protože příliv. A teď, o dvanáct let později, tu stojím znovu, na tom stejném místě. Starší, rozumnější, a stále vystrašená ze své vlastní rodiny. Před jedním rodičem utíkám ke druhému, abych je nakonec mohla opustit oba.
Jsem srab.

*****