For Me

11

Nejsem konfliktní osoba (teoreticky), ale toho, kdo mě zplodil, bych zabila. Vážně nevím, jestli je chyba ve mně, nebo kde, ale to, že se po třech probdělých nocích probudím po necelých čtrnácti hodinách spánku, prostě není normální. Alespoň pro mě ne. Zasloužím si spát minimálně dvacet tři hodin. Nebo let. Možná i dýl. Místo toho ležím v posteli, v neosobním pokoji a bůh ví proč přemýšlím nad Barnesovými ďolíčky. Nad Barnesovými zatraceně rozkošnými ďolíčky.

,,Jsi blázen," pomyslím si, ,,jasně, že se ti ty ďolíčky nelíbí, jenom jsi sakra dlouho nikoho neměla, takže ti každý přijde kurva sexy." Napomenu se šeptem, mezitím co v tašce hledám prášky. Načež pořádně nahlas zanadávám, když si uvědomím, že jsem je nechala v Londýně.
Super, takže to máme dva mrtvé lidi, nechutný dluhy, které nemůžu splácet, když tam nejsem a nelegálně držený a vyráběný prášky v narychlo opuštěným bytě. Za to dostanu minimálně doživotí. Alespoň bych se pořádně vyspala. Nebo si užila s nějakou pěknou holkou. Sice to není můj styl, ale všechno je jednou poprvé. Taky bych mohla narazit na nějakou nechutnou padesátiletou psychopatku, co by si mě podala jako steak.

A pak je tu Tony a Fury, kteří na mě tlačí, abych se nechala zavřít sem a oni na mě mohli dávat pozor.

Nejspíš se brzo střelím.

Naštvaně se posadím na postel, přičemž ani nevím, proč, nebo na koho jsem naštvaná, kam mám jít, nebo co mám dělat. Naštěstí už se nemotám a nemám pocit, že za chvíli vybrhnu všechny vnitřnosti. Což ovšem neznamená, že mi je nějak skvěle. Mám hlad, až to bolí a... a vůbec.

Ještě asi tři minuty vydržím sedět a koukat do zdi, načež odhodlaně vstanu, pevně rozhodnuta vydat se ven na chodbu a potom něco dělat. Skoro by mi to i vyšlo. Udělám dva kroky ke dveřím, a odporoučím se k zemi. Opravdu skvělý. Fakt, že jo.

V první vteřině naprosto nechápu, proč se moje tělo rozhodlo protestovat proti mému rozhodnutí. Pomalu se začnu sbírat, když se mi v uších začne vysoce a pronikavě pískat. Opřu se o zeď, vážně se nechci znovu válet, a přemýšlím. Nehledě na to, že při tom nechutným zvuku to jde špatně, mě nakonec napadne to nejstupidnější řešení. Ale mělo by to zabrat. Zatím vždycky zabralo. Sive už je to nějaký ten pátek, co jsme to dělala, ale za pokus nic nedám.

Pomalu se sesunu na zem, přitáhnu si kolena k hlavě a s hlubokým nádechem zavřu oči. Pískání ještě zesílí. Snažím se držet víčka u sebe, mezitím co čekám na potvrzení, že má domněnka je správná. Toho se mi dostane za pár vteřin. Pískání jako lusknutím prstu ustane. Přemáhám se, abych na nic nemyslela a svůj pohled soustředím na vnitřní stranu svých víček.

Počkám dalších pět minut, než oči otevřu a rozhlédnu se po pokoji. Místo, kde předtím stála postel je prázdné a daný kus nábytku leží převrácený na bok o dva metry víc vpravo. Zajímalo by mě, jak tohle uklidím. Nebo přinejmenším vysvětlím. Mám totiž pocit, že omluva typu: ,,hele Tony, asi jsem se začala zase projevovat v celým rozpětí a zdemolovala jsem si pokoj. Ale i tak tu nechci zůstávat a doufám, že mě pustíš, protože to přece vůbec není nebezpečné a riskantní," tak úplně nezabere.

Pomalu se postavím. Ruce mám protkané neonově modrými žilkami. Potřebuju do laboratoře, a to rychle. Obleču si Kapitánovu mikinu že včerejška, protože spěchám a chci se alespoň trochu zakrýt. Nemám úplně chuť všem na chodbě předvádět svoje světélkující žíly a tričko toho moc neschová. Na hlavu si nasadím kapucu a váhavě se rozejdu ke dveřím.

Hlasitě si oddechnu, když zjistím, že na chodbě nikdo není. Naštěstí ani v obýváku nikoho nepotkám. Počáteční nadšení však zmizí, jakmile vejdu nad halu, kde se pohybuje hned několik osob. V jedné poznávám Buckyho a ve druhé Steva. Ostatni neznám. Opatrně se přikrčím a co nejrychleji můžu projdu po ochozu. Naštěstí jsou všichni tak zabraní to tréninku, či co to tam dělají, že to vypadá, že si mě nevšimli.

********

Nějakým zázrakem jsem se dostala až k laboratoři, aniž bych po cestě omdlela, nebo se ztratila. Jedna z výhod projevení je to, že si toho najednou spoustu pamatujete. Proto jsem nejspíš, i přesto, že jsem včera skoro nevnímala, trefila tam, kam jsem chtěla, bez větších problémů. Celou váhou jsem se opřela do dveří a vklouzla (dobře, to je možná moc silný slovo, spíš jsem tam vpadla jako slon k doktorovi) do místnosti. Málem jsem se hned za prahem složila, opřela jsem se tedy o zeď a zhluboka dýchala.

Sundám jsem si kapucu a rozepnu mikinu, a doufající, že tu jsem sama se nějak dopravím až do zadní části laboratoře - nejspíš ordinace.
A zase jsem se spletla. Jakmile zajdu za roh a objevím se v doktorské části tohohle místa, málem mě trefí. A Banner na tom nejspíš není o moc líp. Když si mě všimne, nadskočí a žít před dvě stě lety, upálí mě za čarodějnictví. Alespoň se tak tváří. Nemůžu však zapřít jeho hrdinství. Nehledě na moje modře svítící tělo, když jsem se začala sesouvat k zemi, v sekundě byl u mě, aby mě přidržel.

,,Zavolám Tonyho." Odvedl mě na lůžko.

,,Ne." Zaprotestovala jsem tak silně, jak jsem mohla a pomalu se na lehátko posadila. Lehnout jsem si odmítla. Jsem stvůra, ne nemocná. ,,Hlavně mu nevolejte."

,,Co se děje?" Zeptá se.

,,Mutace. Projevení. Návrat." Začala jsem počítat na prstech všechny názvy. ,,Říkejte si tomu jak chcete."

,,Fajn." Kývl Bruce hlavou. ,,Budu se v tom vrtat později. Teď mi řekněte, jak vám můžu pomoct."

,,Podejte mi jehlu."

Natáhne se někam za sebe a ze šuplíku vyndá požadovaný předmět.

,,A teď velkou ampuli." Počkám, až mi v ruce přistane i ta a rozklepanou rukou se snažím napíchnout nejvýraznější z těch modrých provazců ve své levé loketní jamce.

,,Ukažte, já to udělám." Sebere mi Bruce jehnu z ruky, když postřehne, že nejsem schopná ani zaostřit oči. Napíchne mi žílu na první pokus a nechá krev odtéct do skleněné nádobky. Ta se pomalu změní z modré na normálně tmavě rudou.

Zrovna, když se na mě Bruce opět otočí, aby mi mohl pomoct, se sesunu z lehátka na zem a v uších se mi ozve neuvěřitelný řev. 

Mutace - jak vždy říkávala matka hrdě, zatím co já trpěla.

•••••••••••••••••••••••

Oficiálně první a snad také poslední autorovy (autorčiny) poznámky:
Jen jsem vám chtěla říct (napsat, krávo, napsat), že vás hrozně moc miluju a děkuju vám za aktivitu u příběhu. Nejen tohoto, samozřejmě. K tomu se vztahuje druhá část poznámky (heh, to jsem si vymyslela super oslí můstek, co?). Na mém profilu kromě "For me" najdete další dva příběhy a jedním z nich je "TRAVEL CLUB FOR ALCOHOLICS". Jde o malinko temnější short story, nicméně bych vám byla vděčná, kdybyste tam mohli, jak se říká, hodit oko. Ten druhý je "Nádech" a je to něco jako  mystery. Tak na ten taky klidně jukněte.
Tak a to je snad všechno.
Děkuju a lav you,

-D

Amen.