For Me

26

,,Sharpay Alessandra Starková, speciální agent S.H.I.E.L.D.u." Dostanu ze sebe pokořeně mezi vzlyky.

V hlavě mi zachrčí, jako když vypadne telefonní signál. To mi sem nezapadá. Zase zavřu oči, ten zvuk mi není ani trochu příjemný. Stejně jako hlas, který se následně ozve.

,,Víš, že to je lež." Rezonují mi v hlavě ta slova.

,,Co je potom pravda?" Šeptnu nazpátek.

,,SHIELD není tvůj domov." Dá důraz na slovo "není".

,,Hydra taky ne."

,,Obě víme, jak to nakonec dopadne."

,,Tahle vzpomínka?" Usměju se. Utekla jsem a jemu nakopala prdel. Pak mě sice chytli a málem zabili... Ale i to malé vítězství mezi tím je pozitivní, ne?

,,Tohle všechno." Už zní malinko naštvaně.

,,Jo. Jo, vím" Připustím, stále s úsměvem. ,,Jenže jedna z nás má pravdu, ta druhá ne."

,,Myslíš si, že to můžeš vyhrát? Ty, Anthony, nebo kdokoli z té jejich superhrdinské sebranky?"

,,Zatím neprohráváme."

,,Neprohrávají." Připomene mi, že sem nepatřím. ,,Zatím to ani nezačalo." Myslí si, jak není chytrá a děsivá.

,,A přesto už jsi ve ztrátě." Odvětím.

,,Vážně?" Slyším v jejím hlase pobavení. ,,Takže jsi ještě nebyla v Londýně, hádám."

,,Cože?" Malinko znejistím.

Místo odpovědi mi v hlavě zase zahučí, než mě to vyhodí v další vzpomínce.
Stojím ve svém bytě v Londýně a spěšně si balím věci. Je tma, jediné světlo vychází z koupelny. Mám na sobě AC DC tričko, vlasy dost podobné těm mým současným. Ruce mám čisté, obě oči hnědé. Je to ta noc, kdy jsem odjela k Tonymu. Vidím se, jak hážu do tašky doklady, oblečení, zbraň, peněženku a proteinovou tyčku. Vidím se, jak vylézám oknem na požární schodiště a sbíhám ho dolů na ulici. Vidím svůj prázdný byt i to, jak se rozbíjí vstupní dveře a ti dva se dostávají dovnitř. Slyším z chodby hlas paní Thomasové. Uvědomím si, co se teď stane i to, proč se to stane. Moje druhé, přítomné a podle všeho neviditelné já si to uvědomí taky. Zatímco minulé já teď vyšiluje venku na chodníku, přeběhnu ke stříni a kleknu si k otevřenému trezoru. Matně si vzpomínám, jak jsem z něj tehdy vyndala zbraň a doklady, včetně toho falešného víza, stejně tak si pamatuju, že zůstal prázdný. Proto mě překvapí, když na dně najdu ležet štos papírů. Srdce mi vynechá pár úderů, ruce se natáhnou pro zbylý obsah skříňky. Jediná věc, na které doopravdy záleželo, abych ji odnesla, tu zůstala.

Když moje prsty projdou skrz, obraz přede mnou zmizí a je tu zase jen ten hlas: ,,Jsi hloupá, Alessandro." Vysmívá se mi.

,,Do hajzlu!" Zakleju. ,,Do prdele, do hajzlu, do prdele!" Zakřičím znovu naštvaně. Mám chuť do něčeho kopnout.

,,Ale ne úplně hloupá, co?"

,,Cože?"

,,Vím, žes to tam nechala, zlato," otřesu se pod tím oslovením, ,,ale když jsme prohledávali tvůj být, nic jsme nenašli. Co se s tím stalo, Alessandro?"

,,Já... Nevím. Netuším, kde to je."

,,Lžeš, Alessandro, zase lžeš." Slyším v jejím hlase opovržení. ,,Lhaní je hřích, mladá dámo. A lhát vlastní matce... To je nevychovanost." Pronese výchovně. Při slovech "mladá dámo" a "matka" sebou škubnu. ,,Zasloužíš si potrestat." Pokračuje a já už se zase vidím na té sibiřské základně v nádrži s tekutým sklem.

,,Nemáš mě jak potrestat."

,,Opravdu?" Jako bych ji viděla, jak naklání hlavu na stranu a na tváři se jí usazuje ten psychopatický úsměv. Neuvěřitelná bolest mě v tu chvíli zasáhne do boku. Stojím uprostřed prázdné, tmavé místnosti. Zavřeštím bolestí, až mě samotnou ozvěna mého hlasu bolí v uších a pod váhou bolesti klesnu na kolena.
,,Doufám, že tu kulku vyndají co nejdřív." Objeví se najednou vedle mě. V tom svém tmavě modrém kostýmku, s blonďatými vlasy sepnutými do pevného drdolu. I s tím psychopatickým šklebem. Kolikrát se mi zdávaly sny o tom, jak mám možnost ji za ten uzel popadnout a rozbít jí úsměv o kovový stůl ve výslechové místnosti. Dokonce slyším ten zvuk, když se lidské tělo setká s železnou deskou. Pak si uvědomím, že ten zvuk vydává moje ruka, když mi jí ona přišlápne ke kovové podlaze.
,,Bylo by totiž nemilé, kdyby to na tobě zanechalo nějaké následky." Trhne mi hlavou dozadu, aby mě přinutila kouknout se jí do očí. Když ji pustí, můj pohled padne na mé předloktí.
,,Vidíš to, Alessandro?" Zabodne do mě dlouhý nehet. Ukazuje na dvě spojená "H" na mé ruce. ,,Vidíš to?!" Zakřičí znovu.
Nepatrně kývnu hlavou na znak souhlasu.
,,Co to znamená?!" Křikne mi přímo do obličeje. Zavřu pevně oči, zavrtím hlavou. Tohle jí nikdy neřeknu!
,,Mluv!" Zařve. Podpatek, kterým mi špendlí ruku k podlaze se mi do zápěstí zaboří ještě o něco víc, další dávka bolesti mi vystřelí do boku.
,,Dělej!" Vezme mě zase za vlasy a zvedne mi hlavu.

,,Hail," dostanu ze sebe přes hysterický pláč, ,,hail Hydra."

,,Přesně tak." Usměje se zase a pustí mě. ,,Přesně tak." Zopakuje klidně.
Pak se rozplyne, stejně jako místnost kolem mě a bolest ve mně. Většina bolesti.

*****

Zhluboka se nadechnu, otevřu oči. Vyděsím se, když ucítím něčí ruku na mém ramenu.

,,Nesahej na mě!" Snažím se ho setřást.

,,Klid, Sharp, klid, to jsem já." Trochu mě uklidní, když si uvědomím, že ten hlas patří Tonymu. Přesto však ze sebe jeho ruku sundám a odsunu se na druhou stranu postele.

,,Co se děje?!" Vtrhne do místnosti Bruce. ,,Slyšel jsem křik." Odůvodní.

,,To nic, jenom... Jenom jsem se lekla." Pokusím se usmát. Ne, že by se mi to zrovna moc povedlo.

,,Sharpay? Jsi v pořádku?" Chce mi Tony zase položit ruku na mou dlaň ležící vedle mého těla, ale ucuknu mu. Prohlédnu si své předloktí, zakroutím zápěstím, abych se přesvědčila. Pak zavrtím hlavou ve znamení nesouhlasu, plácnu sebou zpět do polštáře a zakryju si obličej rukama.

,,Všechno to jde do sraček." Šeptnu a osamělá slza mi steče po tváři ke rtům, když si všimnu malé, avšak na dotek bolestivé modřinky na vnitřní straně zápěstí.