For Me

4

,,Hej, kotě, jsi v pohodě?" Vytrhne mě že vzpomínání Eric.

,,Neříkej mi kotě." Ignoruji jeho otázku. A potom mě to trkne. ,,Co tady děláš?" Zeptám se ho.

,,Čekám, až mi odpovíš."

,,Ale já myslela, co děláš tady? Na téhle pláži, u týhle," ukážu prstem na dům, ,,vily?"

,,To záleží na tom, co tu děláš ty." Zvedne jedno obočí a roztáhne paže. V tu chvíli jsem myslela, že snad zešílím. Nejenom, že byl ten chlap neuvěřitelně otravný a neodbytný, jakmile si všimnu vnitřní strany jeho zápěstí, krve by se ve mě nedořezal. Levou ruku mu totiž zdobí také malé, bílé tetování. ,,S.H.A.R.P." stojí tam, napsané pod sebou, přičemž jsou písmena oddělena čtyřmi malými křížky. Rychle hodím kontrolní pohled na své pravé zápěstí, kde stojí totéž, jen s tím rozdílem, že to mé je černým inkoustem, a bylo vytvořeno v jednom z levných, londýnských tetovacích salonů, ne v laborce. Jak to o té laboratoři vím? Proč to tak hrotím? Protože, milí, zlatí, S×H×A×R×P jsem vytvořila já. Ve svých patnácti. Je to plně funkční hlasové rozhraní, fungující na stejném principu jako J.A.R.V.I.S., nebo třeba F.R.I.D.A.Y.
A je to moje. Nikdo - ani můj otec, ani federálové, nebo kdokoliv, ke komu ten otrava patří - na ni nemá právo.

,,Kdes to sebral?" Kývnu hlavou k jeho ruce.

,,Tohle?" Zvedne paži. ,,Tohle jsem si nechal dělat v New Yorku, v roce nula, devět..." Začne si vymýšlet.

,,Já vím, že lžeš." Přeruším ho, načež zvednu svou ruku a natočím ji tak, aby viděl, co mu chci ukázat. V tichosti si ukážu na své ,,S×H×A×R×P", čekající na jeho reakci. Chvíli mlčí a zarytě se dívá na mou ruku, potom začne těkat pohledem mezi mým obličejem a svým ,,S×H×A×R×P".

,,Kdo jsi?" Zeptá se potichu.

,,A kdo jsi ty?"

,,Já se ptal první."

,,A já druhá, na tom nesejde."

,,Tak podívej se, kotě," procedí skrz zuby a popadne mě za předloktí. ,,Nehraj si se mnou, sakra!"

,,Neříkej mi kotě!" Prsknu po něm, zvenčí nedávajíc na sobě nic znát (aspoň doufám), uvnitř podělaná strachy.

,,Fajn, řekla sis o to sama." Stisk jeho ruky ještě zesílí, a už mě táhne směrem k domu. Tak jo, teď jsem v háji... zase. Snažící se nerozbít si hubu, klopýtám za ním.

Jakmile vejdeme do vily, konečně se mi podaří vytrhnout se z jeho sevření. Pokusí se mě chytit znova, kopnu ho do rozkroku. Zaskučí a sesune se k zemi, jsem si jistá, že to nečekal. Využiju chvilky jeho naprosté nepozornosti - ten chlap potřebuje víc výcviku - a zaběhnu za roh místnosti, do kuchyně. Z linky popadnu nůž, když se mi kolem pasu omotají jeho paže a hodí se mnou na podlahu. Zaslechnu, jak zařve, když ho omylem (tentokrát vážně omylem, přísahám) vezmu nožem přes bok. Postavím se, a hned jsem zase na zemi, Eric se sklání nade mnou. Bodnu ho do paže a přetočím nás.

,,Co jseš, kurva, zač?" Přitisknu mu nůž ke krku, když se zeptá

,,Zrovna tobě to řeknu." Uchetnu se.

Najednou mě za paže tvrdě popadnou cizí ruce, a zvednou mě. Zavřísknu, nůž se zařiňčením dopadne na kachličky, načež se ozve Ericovo klení na mou osobu, když se pokouší zvednout, a přitiskne si utěrku k ráně na rameni.

,,Do píče!" Zakleju, když jsem tvrdě hozena do písku. Postavím se a rozhlédnu se po pláži, kam mě ten zmetek znovu dotáhl. Kromě Erica tu stojí ještě další dva lidé. Jeden vysoký, vyzařující autoritou. Ne, že bych autority uznávala, ale tenhle by mi v pohodě zlomil vaz třemi prsty, ani by se nemusel moc snažit. Ten druhý je spíše kluk. Může mu být tak sedmnáct, nanejvýš osmnáct. I o tom pochybuju.

,,Petere," začne ten velký, ,,dones z Jetu pouta, prosím." Kluk poslechne a rozeběhne se k letounu, stojícímu asi sto metrů od nás. Jakto, že jsem si ho do teď nevšimla? Odpovědi se mi dostane hned, jak se za Peterem zavřou dveře. V tu chvíli totiž letoun ,,zmizí", přestože se vzduch na místě, kde ještě před chvílí stál, jemně vlní. Jednoduchá kamufláž, odfrknu si. I tak jsem se nechala oblbnout.

Eric stojí kousek dál ode mě a propaluje mě vražedným pohledem. Ten druhý - ten, co mě sem donesl (alespoň předpokládám) - se na mě dívá tak neskutečně neutrálně, až je to nepříjemné. Pořádně si ho prohlídnu. Blonďák, modré oči, svaly jak z reklamy na steroidy... Je mi povědomý. Mezitím, co se ten kluk pořád nevrací, pátrám v paměti. Ani se nepokouším utéct.

Nevím, jak dlouho trvalo, než mi to došlo. Nicméně, jakmile se tak stane, nahlas zanadávám, načež se z jeho strany ozve tiché, téměř automatické ,,mluv slušně". V tu chvíli mám co dělat, abych se tam nesložila.

,,Děláte si že mě srandu, že jo?" Zeptám se jich naprosto vážně.

,,Cože?" Zeptá se Eric nechápavě, stále s pohledem alá ,,ubodám tě ve spánku kružítkem".

,,Vy jste Rogers, je to tak? Steve Rogers. Kapitán Amerika." Dlouho dobu jsem ho studovala, hlavně díky tomu, co tu nechal můj děda. A potom, když ho rozmrazili, jsem se dokonce skoro vrátila. Ale jenom skoro.
Byly doby, kdy jsem jím byla posedlá. Celé noci jsem trávila v laboratoři a snažila se odhalit tajemství séra, za pomoci kterého Hydra vyvíjela super vojáky. Nehledě na to, že mi přišel sexy. Ostatní holky v mém věku byly šíleně zamilované do Jonas brothers, já do Kapitána Ameriky.

,,Ano, jsem. Ale to není žádné tajemství." Potvrdí s nadzvednutým obočím.

,,Jsem tady!" Objeví se tu najednou Peter. ,,Omlouvám se Kapitáne, nemohl jsem to najít." Omluví se, a potom se otočí ke mně. Vypadá, jako by čekal. Až se jim dobrovolně vzdám. Zhluboka si povzdechnu a protočím oči. Udělám k němu pár kroků, a překřížené ruce natáhnu před sebe. Prostě se nechám odvézt. Buď se dostanu do S.H.I.E.L.D.U., kde si to vyřídím s Furym, nebo mě odvezou na základnu Avengers, kde Tony stoprocentně bude. Kam jinam by taky Kapitán mířil, že jo?
Budu se modlit, abych měla pravdu.

Tenhle boj jsem v podstatě vyhrála.