𝐦𝐚𝐤𝐞 𝐲𝐨𝐮 𝐛𝐞𝐥𝐢𝐞𝐯𝐞 𝐢𝐧 𝐥𝐨𝐯𝐞 | 𝐦𝐚𝐫𝐜𝐮𝐬 & 𝐦𝐚𝐫𝐭𝐢𝐧𝐮𝐬

- 𝐩𝐫𝐨𝐥𝐨𝐠 -

,, Budete mi moc chybět, obě dvě" řekla jsem mým dvoum nejlepším kamarádkám, když jsme se loučily na letišti v Praze. Odlétám do Norska a následně budu pomáhat na turné zpěvákům Marcusovi a Martinusovi. No, sice jsem původně nic takového neplánovala, ale známost je známost.

Kdysi jsem bydlela v Norsku a znala se s nimi. Vlastně jsme byli nejlepší kamarádi, bydleli jsme vedle sebe. Už od malička jsme si spolu hráli, jelikož naší rodiče byli a jsou i doteď velmi dobří přátelé. Ale to mi bylo asi šest let, teď už je všechno pryč. Dnes je mi patnáct, tudíž je to už devět let, bůh ví jestli si mě ještě vůbec pamatují. Ale jak už jsem říkala, naši rodiče zůstali ve spojení, tudíž mi táta prý zařídil "brigádu". Upřímně? Myslela jsem, že ho zabiju. Peníze z brigády sice potřebuji, ale připadala jsem si trochu trapně. Prostě se jen tak po letech ozvu svým dvoum kamarádům, kteří jsou teď slavní, abych k nim šla na brigádu. No není to trochu hloupé?

,,Taky nám budeš moc chybět" řekla mi Adál a objala mě. Jsem prý nejlepší objímací medvídek, tak jsem teda zvědavá, jak se budeme přes Skype objímat.

,,Ani nevíš jak ti závidím, pošleš mi alespoň podpisy?"
Zeptala se smutně Míša a já se na ni povzbudivě usmála.

,,Míšo, neboj se, jakmile bude možnost, pošlu ti podpisy i s letenkama a VIP vstupenkama na koncert" usmála jsem se na ni ještě více a mrkla jsem na ni. Věděla jsem, jak moc je těmi mořskými bratry posedlá.

,,Bude se mi strašně moc stýskat" zopakovala mi a já si znova uvědomila, jak daleko od sebe budeme..

,,Mě se bude taky stýskat, ale budeme si psát a volat, zvládneme to" snažila jsem se obě dvě uklidnit. No, co si budem, moc to nepomáhalo.

,,Teri! Už musíme jít, jinak nestihneme letadlo!" zavolal na mě táta a já jenom protočila očima. Opravdu moc se mi nechtělo.

,,Ano už jdu! Doženu tě!" zavolala jsem na něj zpět a naposledy jsem se objala s holkama. Hromadné objetí, ty miluji. Ale s kým se teď budu objímat?

Naposledy jsme se rozloučily a já se vydala za tátou. Společně jsme nastoupili do letadla. Vyslechli jsme si ty klasické bezpečnostní kecy od letušek a od pilota. Teď, když letadlo konečně vzlétlo, mám čas začít nad vším přemýšlet.

Těch devět let v Česku uběhlo jako voda. Pamatuju si, jak jsem byla v Česku teprve pár dní a naši sousedé nás pozvali na grilovačku. Chtěli nás poznat. Ještě jsem moc česky neuměla, ani moji rodiče, ale i tak jsem si ten den moc užila. Shodou okolností naší sousedé měli dvě dcery, dvojčata, právě Adlu a Míšu. Hned jsme si spolu začali hrát i přes to, že jsme si rozuměly každé páté slovo. Dětská nevinnost je jednoduše krásná věc. Každopádně do Česka jsem nikdy nechtěla. Norsko jsem naprosto zbožňovala.

Ale teď, když se vracím a to přímo za mými dřívějšími kamarády, nekoluje ve mně nadšení, jak bych čekala. Co když mě ani nepoznají? Co když moji pomoc ani nechtějí?
Samozřejmě, že nechtějí, Jim je přece fuk, kdo pro ně pracuje.
Okřiklo mě moje svědomí.
No dobře, nějak se to prostě semele. Co s tím teď už nadělám, že jo? Flegmatil sice nejsem, není mi to jedno, ale teď jsou mi tyhle myšlenky úplně k ničemu.

,,Těšíš se?" zeptal se mě táta se zájmem. Otočila jsem se na něj a nevěřícně se na něj podívala.

,,Tati..." zpufalost v mém hlase šla určitě dost znát. Táta se jen zasmál.

,,Co je? Proč se směje? Teď máš se mnou truchlit" ohradila jsem se vyčítavě, protože mě to moc vtipné nepřišlo.

,,Pamatuji si na náš odjezd. Brečela jsi, vzpouzela jsi se, nechtěla jsi odjet. A teď? Teď nechceš jet zpátky. To se ani netěší, až je zase potkáš? Hodně vyrostli" odpověděl mi táta a mrkl na mě, na což jsem reagovala jen dalším protočením očí.

,,Tati, je to devět let, ty si vážně myslíš, že si na mě ještě vůbec pamatují?" řekla jsem mu ppchybovačně a znova se šla dívat z okýnka.

,,Kdyby ne, tak po nich nezbyde ani mastný flek. Ty jsi kvůli nim brečela ještě v osmi, takže já doufám, že si na tebe pamatují, jinak mě bude asi milion fanynek proklívat a žalovat." odpověděl mi táta s úsměvem a já se falešně zasmála.

No jo, táta byl pro mě vždy oporou, ale mým návratem k dvojčatům to docela pokazil. Prokroutila jsem očima a dala jsem si sluchátka, do kterých jsem si pustila písničky od One Direction a spokojeně jsem zavřela oči. To bude dlouhý a náročný let.

-

Ahoj!
Vítám tě u prologu k tomuhle příběhu. Tenhle příběh jsem napsala už před dobrými třemi lety, takže jsem se rozhodla pro korekci :)
Upravené kapitoly poznáte podle toho, že okolo svých názvů mají pomlčky. Nevím, jak často budou upravené kapitoly vycházet, takže si myslím, že bude lepší, když si počkáte až bude po korekci. Nemůžu zaručit, že tam nebudou nepatrné změny, které by potom nedávaly smysl.
Užijte si čtení :)

Teris Charms✨