𝐦𝐚𝐤𝐞 𝐲𝐨𝐮 𝐛𝐞𝐥𝐢𝐞𝐯𝐞 𝐢𝐧 𝐥𝐨𝐯𝐞 | 𝐦𝐚𝐫𝐜𝐮𝐬 & 𝐦𝐚𝐫𝐭𝐢𝐧𝐮𝐬

Hádka ?

,,Panebože! To snad nemyslíš vážně!" vykřikl Tinus a já jsem začala ještě víc brečet.
Chtěl mě obejmout, ucukla jsem, ani nevím proč. Vždyť je to Tinus, ten by mi v životě neublížil. Ublíženě se mi podíval do očí, načež jsem se rozbrečela znova a pevně jsem ho objala. Oddychl si a pevně mě držel. Ostatní tak jenom stáli, nevěděli, co se stalo.
,,Promiň, promiň, promiň,..." mumlala jsem mu do bundy.
,,Za co se omlouváš? Ty za nic přece nemůžeš" řekl a dal mi pusu do vlasů. Nevím jak to udělal, ale uklidnila jsem se. Sice jsem ho furt nechtěla pustit, ale už jsem nebrečela.
,,Co se stalo, broučku?" zeptala se Gerd-Anne. Odtáhla jsem se a spustila jsem.
,,No,..."
,,Víš co? Řekneš nám to doma, jinak zmrzneš" rozhodl Kjell-Erik a tak jsme šli domů. Bohužel jsme měli tu smůlu a potkali jsme Jana. Chytla jsem Tinuse za ruku, protože jsem se bála a zároveň jsem nechtěla, aby se Tinus pral, jelikož on je toho schopný. Bohužel, mé přání nebylo vyslyšeno a Tinus si už razil cestu k němu. Ne, jen to ne.

Pohled Tinuse

Byl jsem naštvaný. Nejvíc jak jen to šlo. Kdo by byl schopný udělat něco tak odporného, hnusného. Ublížil jí a já to hodlám řešit. Vytrhl jsem se z Terezčiného sevřetí a šel jsem naštvaně za ním.
,,Co si o sobě myslíš?!" zeptal jsem se ho, když jsem k němu přišel.
,,Ježiši... Ta moje kuvička ti to vykecala, že?" řekl opileckým hlasem a zasmál se.
,,Ty vole, Jane, hrabe ti?! Ty nejsi normální! Ona není žádná kurvička a už vůbec ne tvoje! Uvědomuješ si vůbec, co jsi jí udělal? Jak jsi jí ublížil?!" zařval jsem na něj aby se trochu probral.
,,Ty to hrotíš, dělala to dobrovolně..." v tu chvíli jsem ho pustil a nevěřícně jsem se na ni podíval, no ona jen kývala hlavou na náznak 'ne'. Nevěřil jsem mu, ale nevěřil jsem ani jí. Ani jsem se na ni nepodíval a bezeslov jsem se vydal domů. Začala brečet. To byla ta chvíle, kdy jsem měl jít za ní a objat jí, říct jí, že jí věřím. To jsem ale neudělal a místo mě to udělala máma.
Když jsem přišel domů, vyšel jsem do pokoje, sedl jsem si na postel a dal jsem hlavu do dlaní. To jsem posral. Slyšel jsem, že Terezka furt brečí. Už jsem chtěl za ní jít, ale přišel za mnou táta.
,,Martinusi, co se stalo, proč se s ní nebavíš? Ona nám to nechce říct"
,,Říkala, že ji Jan... Znásilnil, ale když jsem s ním teď mluvil, řekl mi, že to dělala dobrovolně, tak nevím co si mám myslet"
,,Ona se mě bojí, Martinusi. Myslíš, že by se mě bála, kdyby to dělala dobrovolně? A navíc, pojď" řekl mi a táhl mě za ní do pokoje. Seděla na posteli, schoulená v klubíčku a Gerd-Anne ji hladila po zádech. Máma se na mě podívala a vyhrnula jí tričko na zádech. Když jsem uviděl ty rány, oči se mi zalili slzami.
,,Bože, omlouvám se" řekl jsem jí, sedl jsem si vedle ní na postel a objal jsem ji kolem ramen. Objala mne kolem pasu.
,,Byl jsem hloupý, když jsem ti nevěřil" jen přikývla, už přestávala brečet.
Začal jsem s ní houpat ze strany na stranu. Za chvíli se uklidnila a já jsem se podíval na rodiče s otázkou v očích.
Co teď?
,,Teri... Chceš jet domů?" zeptal se táta. Jen zakroutila záporně hlavou. Oddychl jsem si.
,,Ale rodičům to říct musíme a taky musíme zavolat policii" přikývla a hlavu opět zachumlala do mého trička.
Táta zavolal policii. Když přijeli, nehla se ode mě ani na krok. Většinou jsem mluvil já nebo rodiče, protože Mac nic nevěděl a Terezka nebyla schopná slova. Když odjeli, bylo okolo 9 hodin večer. Ještě jsme ale museli zavolat Terčiným rodičům. Táta se ujal slova.
,,No ahoj, poslyš, ty Hermane..." začal táta telefonovat s Terčiným tátou. Nakonec to se slovy ' prý má práci, chce to řešit později ' položil.

Pohled Terky

Hm, typický... Nemají čas. Ani když se mi něco stane. Nekontrolovaně mi stekla slza po tváři. Kjell-Erik ji chtěl setřít, ale jakoby mě tělo neposlouchalo a automaticky jsem zavřela oči a ucukla jsem. Srdce mi bilo jako o život a vyděšeně jsem nechápala, co se teď stalo.
Jsem blázen?
,,Já jsem ti nechtěl ublížit''
,,Já vím, ale... Já nevím, proč jsem to udělala, promiň" omlouvala jsem se.
,,Nemusíš se omlouvat" řekl mi a ani se nehl. Já jsem překonala, v úvozovkách 'strach' a objala jsem ho. Nic mi neudělá. Mé tělo to očividně pochopilo, díkybohu.
No jo, bude to ještě těžké.