𝐦𝐚𝐤𝐞 𝐲𝐨𝐮 𝐛𝐞𝐥𝐢𝐞𝐯𝐞 𝐢𝐧 𝐥𝐨𝐯𝐞 | 𝐦𝐚𝐫𝐜𝐮𝐬 & 𝐦𝐚𝐫𝐭𝐢𝐧𝐮𝐬

- 𝐳𝐯𝐥áš𝐭𝐧í 𝐩𝐨𝐜𝐢𝐭 -

Už je to měsíc, co jsem zpátky v České republice. Začal Nový rok, který jsem strávila s Míšou a Adlou a pár našimi přáteli, měli jsme takovou menší párty. Míša to má teď složité, kvůli střední. Chtěla se domluvit na výměnný pobyt do Norska, aby mohla být s Marcusem, ale její škola nic takového nepodporuje ani nezařizuje, proto z toho nakonec padlo. Ale pořád se snaží najít nějakou možnost, jak by to šlo. Stačí jen najít správnou agenturu. Teď však bude chodit sem do Česka, takže s Marcusem se moc vídat nebude.

Já to mám o něco lehčí. Moji rodiče hodně pracují, tudíž je pro ně lehčí mě šoupnout ke Gunnarsenům do Norska, aspoň dokud u nich budu mít tu brigádu, protože jim to prý nedělá žádný problém. No, a tak za pár dní poletím do Norska, kde se připojím do školy ke klukům a pak půjdu na střední. Vůbec nevím, jak dlouho tam budu, ale už asi bude jedno, jestli budu mít střední tady nebo tam.

Jen tak jsem si ležela  na posteli a projížděla si facebook na počítači. Nic moc zajímavého jsme tam ale neviděla, tak jsem toho chtěla nechat, ale v tu chvíli mi přišla zpráva od Marinuse. Nesmyslně jsem se usmála a srdce mi trochu poskočilo. Nepsali jsme si už čtyři dny, a já si říkala, že už nechci být ta, co vždycky píše první. Proto mě jeho zpráva opravdu potěšila.

Chvíli jsme si psali a moje nálada stoupla. Cítila jsem se tak zvláštně, nikdy jsem se na to tak nedívala. Ale teď už mi pomalu začalo docházet, že k Martinusovi začínám cítit něco, co jsem ještě k nikomu nikdy necítila. A nebyla jsem si vůbec jistá, co si o tom mám myslet. Dlouho jsem si to připouštět nechtěla, ale teď to už asi nedokážu potlačit.

Martinus mi zavolal, protože se mu už prý nechtělo psát. Ano, byl to možná tak trochu lenoch, ale mě to nevadilo. Možná mě to potěšilo ještě víc. Třeba chce slyšet můj hlas...
Klikla jsem na tlačítko na přijetí hovoru, a na obrazovce se objevila Tinusova hlava.

,,No Ahoj, znova" pronesl, když spatřil i mě a zářivě se usmál. Musela jsem se na něj usmát zpátky. Jeho úsměv je opravdu něco neskutečně nakažlivého.

,,Ahoj" zasmála jsem se.

,,Copak dělá moje oblíbená kámoška?" zeptal se zvědavě a nakrčil obočí. Já se chvilku zamyslela nad mojí odpovědí.

,, No, vlastně celkem nic. Ale říkala jsem si, že napíšu holkám, jestli nechtějí jít ven. Sice je tam tma, i když jsou teprve tři odpoledne, ale nechci jen tak sedět doma'' řekla jsem mu a pokrčila jsem ramenama při pohledu z okna.

,,Super, tak jim napiš. Já ti pomůžu vybrat co na sebe" mrknu na mě Martinus a já se na něj usmála.

,, Tak jo, já jim jdu napsat. Ty mi mezitím povyprávěj, co je nového v Trofors. A co škola, jak to jde?" zeptala jsme se ho i já a vzala jsem si do rukou telefon, abych mohla napsat na naši skupinu, co máme s holkama.

,,Dobře, no.. v Trofors nic nového není. Možná jenom..." začal vyprávět Martinus a já jeho zaujaté vyprávění bedlivě poslouchala. Přeci jen, příběh o tom, jak pomáháte sousedům vyhánět losa ze zahrady, se jen tak neslyší.

Když jsem holkám napsala, mobil jsem si odložila vedle notebooku a ten jsem natočila směrem ke skříni. Martinus už dobrou dobu mlčel a zkoumal něco v telefonu.

,, Tak povídej, co si mám vzít na sebe?" zeptala jsem se ho a otevřela jsem skříň tak, aby na ni viděl.

,,Takové ty tvoje černé roztrhané džíny, co jsi nosila snad pořád, když jsme byli v Německu" zamyslel se, až mě to možná překvapilo. To si tak pamatuje?

,,Tyhle?" zeptala jsem se, když jsem je vytáhla ze skříně.

,, Jop, tyhle. K tomu si dej tu béžovou teplou mikinu a na to si dej to černé oversize tričko s potiskem, co ti tam visí'' ukázal na otevřené dveře od skříně, na kterých bylo na věšáky pověsené černé triko s fialovým grafity nápisem.

,,Fajn, to by nemuselo vypadat tak špatně. Tak já jdu na to'' pochválila jsem jeho výběr  a zalezla jsem si tak, aby mě nemohl vidět. Když jsem si oblékla přesně to, co mi řekl, šla jsem se mu ukázat.

,, Tak, co říkáte, pane stylisto?" zeptala jsem se ho se smíchem, který mi oplatil.

,,No dobrý, sluší ti to. Jsem dobrej" pochválil se pyšně

,,No přímo božský, fakt" protočila jsem s úsměvem očima. ,,Tak se měj, já už musím jít. Papá" mávla jsem na něj.

,,Tak čauky, a užij si to" mrkl na mě, ještě než jsem to položila a vypla jsem notebook.

Vzala jsem si mobil, který jsem si dala do kapsy a ještě jsem si vzala černou čepici z merche od kluků. Nezapomněla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Vypadala jsem celkem obstojně, ale začínala jsem pochybovat o tom, že nezmrznu.

Houkla jsem na mamku, že jdu ven, a zachvilku už jsem stála s holkama před domem. Rychle jsme se přivítaly a už jsme byly na cestě do Prahy, jelikož tady u nás na vesnici se toho moc dělat nedá.