𝚂𝚙𝚒𝚜𝚘𝚟𝚊𝚝𝚎𝚕 | Romance

-kapitola 6.-

Po několika dlouhých hodinách plných mého předčítání mi konečně došly všechny mnou smyšlené slátaniny, které jsem si poctivě ukrývala v útrobách svého šuplíku. Jak já jsem se za to v tu chvíli nesnášela.

Tess si zamyšleně okusovala svůj palec a pohledem přejížděla od jednoho papíru k druhému. Po chvíli mlčení se zhluboka nadechla a ukázala na nejvíce popsaný z nich.

,,Tohle bylo nejlepší, to mu ukaž" rozhodla.

,,A pak i tohle" ukázala ještě na krátkou báseň.

Vzala jsem vybrané papíry do rukou a ještě jednou si to, co jsem na ně, kdo ví, před jakou dobou napsala, přečetla. Tess zatím vyskočila na nohy a zbytek papírů poházených po zemi sesbírala a uložila zpět na jejich místo.

,,Vážně tam mám jít?" upřela jsem na ní ustaraný pohled.

Vůbec jsem si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad. V obchodě jsem Barrymu řekla, že si to promyslím a uvidím podle toho, zda budu mít čas. To přeci neznamená, že bych tam měla přijít. Je sice skvělé, že mě sám pozval, ale co když zval všechny lidi, o kterých si myslel, že mají rádi literaturu? Nejspíš si tím chtěl vážně jenom zajistit účast. Nemohl mě pozvat jen čistě kvůli mé osobě.

,,Nemáš" odpověděla mi Tess vážně ,,ty musíš!"

Hlasitě jsem si povzdychla. Chtěla jsem ho vidět. Být v jedné místnosti společně s ním. Slyšet jeho hlas. Ale byla jsem tolik nervózní. A to tam mám ještě před ním prezentovat své dílo? To bylo pro mě nemožné.

I tak jsem se nakonec nechala přemluvit k tomu, abych tam šla. Tess se prostě nedá odporovat. Hned jak jsem se jí rozhodla svěřovat s mými pochybnostmi, začala po mě házet mé oblečení s tím, ať si koukám vybrat něco na sebe.

A tak jsem pár minut před kurzem postávala plná nervozity před místem konání snažíc si jakýmkoli způsobem dodat odvahu k tomu vzít za kliku a vstoupit. Uvnitř mě probíhal doslova boj mezi tím udělat to, nebo vzít nohy na ramena dokud si mě nikdo nevšiml a utéct domů.

,,Ahoj" ozval se najednou za mými zády známý hlas.

Celé mé tělo ztuhlo. Byl to on. Stál za mnou. Teď už nebylo cesty zpět.

,,Takže jsi přišla" mluvil dál.

Uvědomila jsem si, že jsem k němu stále otočená zády a on tak musí mluvit k mým zádům a tak jsem se pomalu otočila čelem k němu.

,,Jo nakonec jo" vysoukala jsem ze sebe.

,,To jsem rád" usmál se na mě a pak udělal to, čeho jsem já nebyla schopná – otevřel dveře od budovy a pokynul mi, abych vstoupila. Mé tělo už naštěstí opustila ztuhlost a tak jsem rychle vkročila do budovy.

,,Doufám, že tu nebudeme sami" pousmál se.

Mně by to nevadilo. Pomyslela jsem si.

,,Ukaž" přistoupil ke mně, když jsem si rozepínala knoflíčky u kabátu, pomohl mi se z něho dostat a pověsit ho na věšák v rohu místnosti. Prostě gentleman.

S lehkým úsměvem jsem mu poděkovala a posadila se na jednu z židlí postavených veprostřed místnosti do kruhu. To samé udělal pár minut po mně i on. Rozhostilo se mezi námi ticho. Styděla jsem se cokoli říct a vlastně mě ani nenapadalo, o čem bychom si mohli povídat.

Na chvíli jsem si vážně začala myslet, že tam budu jen já a on. Za nedlouho se však otevřely hlavní dveře a v místnosti se objevilo několik postarších lidí. Barry ihned vyskočil na nohy a začal se se všemi vítat.