𝚂𝚙𝚒𝚜𝚘𝚟𝚊𝚝𝚎𝚕 | Romance

-kapitola 4.-

,,Nebylo to zase tak hrozné, ne?" promluvila na mě Tess, když jsme vyšly ven z knihovny.

,,Nebylo to hrozné?" otočila jsem se na ní nevěřícně.

,,Bylo to otřesné!"

,,Ale prosim tě" protočila na mě očima a omotala mi svou ruku kolem ramen.

,,Líbila ses mu" utěšovala mě.

,,Stejně nechápu, proč si ho nenechala, ať se ti podepíše do toho výstřihu" zasmála se, když její předchozí utěšování moc nepomáhalo.

Hlasitě jsem si nad její rádoby vtipnou poznámkou povzdechla.

,,No co, vypadalo to, že to chtěl udělat" rozesmála se a šťouchla mě lehce do boku.

,,To možná jen z tvého pohledu, vypila si tam až moc vína" řekla jsem jí na to a taky se zasmála.

Až když jsme dorazily domů, jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Byla to ta kniha, ta, kterou mi Barry chtěl podat ze země, ale zůstala v jeho ruce. Takže jsem neměla ani ten podpis a ještě přišla o svojí nejoblíbenější knížku. Začínala jsem si myslet, že jít za ním, bylo to nejhorší rozhodnutí v mém životě.

Druhý den ráno jsem se nabídla, že půjdu nakoupit. Naše lednička už delší dobu zela prázdnotou a já dostala chuť na něco dobrého, tím myslím, že jsem chtěla něco uvařit, protože jídlo z fastfoodu už mi lezlo krkem. A hádejte, na koho jsem v obchodě narazila. A když říkám narazila, myslím to doslova.

,,To jste vy" promluvil na mě ten, před kterým jsem se den předtím pěkně ztrapnila. Teď jsem do něho ještě k tomu najela svým nákupním vozíkem.

Namířila jsem na něho omluvný pohled. Možná jsem trochu doufala, že si mě nebude pamatovat, k mému neštěstí si mě ale zřejmě pamatoval a to až překvapivě dobře.

,,Ellie, že?" uhodl mé jméno, čímž mě trochu zaskočil a pak ke mně napřáhl svojí dlaň.

,,Já jsem Barry" řekl.

,,Já vím" odpověděla jsem mu na to, ale jeho dlaň přijala a lehce si s ním potřásla.

,,Vím, že to víš, jen jsem se chtěl představit, abychom si mohli tykat, nesnáším totiž vykání, připadám si pak ještě starší, než jsem" oznámil mi, když jsem se jeho dlaně, i když velice nechtě, pustila.

Nejradši bych se v té chvíli štípla, nebo něco, abych poznala, jestli to náhodou není jenom sen. Vážně jsem se zrovna dotkla Barryho Clayda? Zasněně jsem se zadívala na obsah jeho košíku. Všechny potraviny v něm měli něco společného se zvířaty, čokoládoví medvídci do mléka, sušenky ve tvaru berušek, nebo lízátko s nálepkou zajíce. Trochu mě to překvapilo.

,,Miluju jídlo ve tvaru zvířat" oznámil mi, když si všiml, kam se dívám.

,,Doufám, že nejsi vegetariánka nebo tak, to by si mě za to asi moc ráda neměla" dodal k tomu spěšně, když jsem nic neodpověděla.

,,Ne nejsem" promluvila jsem konečně.

,,Vlastně pro tebe něco mám" řekl pak a z batohu pověšeného na košíku vytáhl mou knihu.

,,Včera sis jí zapomněla"

,,Moc děkuju, už jsem se bála, že jsem o ní přišla" usmála jsem se na něho a knihu si od něho raději rychle vzala.

,,Nevím, co bych bez ní dělala, je to ta nejlepší kniha, kterou jsem četla" vysypala jsem ze sebe. Když jsem nervózní, buďto vůbec nemluvím anebo zase mluvím až příliš.

,,To jsem rád" oplatil mi úsměv. Ten jeho úsměv, málem se mi z něj podlomili kolena.

,,Máš ráda literaturu?" zeptal se mě, když jsme se každý chopili svého vozíku.

,,Jo to mám" zasnila jsem se.

,,Už od dětství ráda čtu i píšu"

,,Píšeš?" udivil se.

,,Ano, občas něco smolím do počítače, ale není to nic moc" mávla jsem nad tím rukou.

,,Víš co je na psaní nejlepší?" upřel na mě svůj pronikavý pohled, pod kterým jsem nebyla schopná ničeho jiného než jen nesouhlasně pokývat hlavou.

,,Je to typ umění, na který nepotřebuješ mít, bůh ví jaký talent, stačí jen dobrý nápad. Já jsem toho důkazem" zasmál se a tím odkryl pár svých předních zubů, tenhle úsměv mu slušel nejvíce.

Ve své hlavě jsem měla zmatek. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet. Vždycky jsem si ho představovala jako hodně inteligentního muže, který nevtipkuje, ale teď? V jednu chvíli mluví o tom, že rád jí jídlo ve tvaru zvířat a za pár sekund zase mluví o psaní. Přesnou povahu člověka asi nepoznáte přes internet a pár bulvárních článků.

,,Rád bych si od tebe něco přečetl, teda zůstávám na nějakou dobu tady ve městě, abych tu vedl literární kroužek pro začátečníky, tak bys mohla přijít" nabídl mi po krátkém mlčení.

Nebyla jsem si jistá, jestli chci někomu dát přečíst mnou smyšlené příběhy, tím spíš jemu, mému vzoru, do té doby jsem si je psala jen sama pro sebe.

,,Aspoň bych věděl, že někdo přijde" mrkl na měs úsměvem, když jsem se rozmýšlela.