𝚂𝚙𝚒𝚜𝚘𝚟𝚊𝚝𝚎𝚕 | Romance

-Kapitola 26.-

Na pár vteřin mé tělo úplně celé ztuhlo. Nečekala jsem to. S očima otevřenýma dokořán jsem na něho zaraženě civěla a nedokázala se ani pohnout.

Když si Barry všiml mého výrazu, okamžitě se odtáhl.

,,Promiň...já...už jsem nemohl déle čekat" vysoukal ze sebe, jakoby snad udělal něco špatného.

Nechtěla jsem, aby se cítil provinile. Nebylo to tak, že by mi jeho polibek vadil, jen byl prostě tak nečekaný, že jsem na něj nemohla absolutně reagovat.

,,Ne...to...to...je v pořádku" vykoktala jsem ze sebe přidušeně a přitom cítila, jak mi začínaly hořet tváře.

,,Jen nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje" dokončila jsem konečně to, co jsem mu chtěla sdělit a nervózně sklopila svůj zrak ke svému talíři s jídlem.

Doufala, jsem, že pochopí, proč jsem reagovala...nebo tedy spíš proč jsem na jeho polibek vůbec nereagovala. Barry se ale i přes to dál omlouval.

,,Měl jsem se tě nejdřív zeptat...promiň mi to" mluvil a na čele se mu přitom objevila hluboká vráska.

Osmělila jsem se a skočila mu do řeči.

,,Ne Barry...mně to nevadilo...jen" snažila jsem se najít ta správná slova. Nakonec jsem ale svojí větu nedokončila a místo toho se rozhodla pro jinou věc.

Trochu neohrabaně jsem se k němu naklonila, jak nejvíc mi stůl mezi námi dovolil, a přitiskla své rty na ty jeho. Byl to velmi lehký polibek, spíš takové otření rtů ale na nic víc jsem se kvůli nervozitě, ze které se mi až klepala kolena, nezmohla.

Odtáhla jsem se od něho a čekala, jak bude na mé počínání reagovat. Na jeho tváři se objevil široký úsměv.

,,Tak dobrou chuť" prolomil ticho, které mezi námi nakrátko nastalo, i přes to, že jsme už před tím jedli. Možná byl taky trochu nervózní a nedošlo mu to a nebo ho nenapadl jiný způsob jak nás navést zpátky k jídlu.

,,Dobrou chuť" dostala jsem ze sebe a vykouzlila na svém obličeji alespoň malý nervózní úsměv.

Poté jsme se oba dva posadili a dali se znovu do jídla. Když jsme dojedli, Barry okamžitě sklidil ze stolu a i přes mé námitky si nenechal s ničím pomoct. Poté nám nalil už třetí skleničku vína. Mé tělo se při dalším alkoholu začalo pomalu uvolňovat. Už jsem se necítila tolik nervózní a dokonce jsem i cítila potřebu ze sebe chrlit slova.

Povídali jsme si o nejrůznějších věcech, jako třeba o univerzitě, kterou studuji a samozřejmě také o psaní. S překvapením jsem zjistila, že po pár skleničkách vína ke mně úplně sami přicházely nápady související s mojí rozepsanou knihou. Začala jsem mu o nich ihned vykládat. Barry mě ale po pár slovech přerušil a někam zmizel. Po chvíli se objevil u stolu i s hromadou papírů a propiskou. Jeden z papírů si položil před sebe na stůl a pak mě vyzval, abych mluvila dál. A tak jsem tam na něho chrlila proud svých myšlenek a on má slova horlivě zaznamenával na papír.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale když jsem se konečně odmlčela a můj pohled zavítal k oknům ve vedlejší místnosti, zjistila jsem, že už venku vládne černočerná tma.

,,Asi už bych měla jít...nějak jsem se nechala unést" poznamenala jsem a lehce se na Barryho pousmála.

Úsměv mi oplatil a pak pohledem sklouznul ke svým hodinkám.

,,Je pozdě, klidně tu můžeš zůstat přes noc" navrhl jakoby nic.

Překvapeně jsem na něho pozvedla obočí.

,,Přenechám ti svojí postel a já se vyspím na gauči" řekl rychle, když si všiml mého výrazu.