Nebeské moře

I.

Stáli jsme kousek od moře, z něhož vanul severní ledový vítr. Zaplétala jsem dívence, která zde uvízla se mnou, cop z hustých černých vlasů, které by jí jinak padaly do tváře a pozorovala jedno z letadel, žlutý dvouplošník, který se právě připravoval na vzlet. Stejně jako tolik strojů předtím a potom.

„Mirjo, Mirjo," slyšela jsem. Vytrhlo mě to z přemýšlení. Otočila jsem se na Taneliho, který mě zatahal za cíp kožešiny. „Zůstaneme tady, že jo?"

Usmála jsem se. „Vždyť dobře víš, že nemůžeme. Musíme najít ty soby, než přijde polární noc. Nebo přinejhorším pak." Pohlédla jsem na jedno ze zmíněných zvířat, které s nezájmem sledovalo okolí. Nebylo moc pravděpodobné, že by zrovna on utekl, i kdyby mu něco hrozilo. Naštěstí. Jako jediný nám z devítičlenného stáda zbyl. Muselo se mu po jeho druzích hrozně stýskat. „A navíc to není místo pro nás. My patříme do hor." S láskou jsem pohlédla na hřebeny v dálce.

„Ale mají tady letadla!" namítl Taneli a rozpřáhl ruce a začal vydávat zvuky podobné těm, co jsme tady v posledních dnech tolik slýchávali. Vlastně se zdržujeme v této části Vuori hlavně kvůli němu. Nikdy předtím letadla neviděl, ale naprosto si je zamiloval. Navzdory situaci, ve které jsme byli, jsem se mu musela smát.

To mě však rychle přešlo, když přestal předstírat létání a někam se rozběhl. Jak jsem brzy pochopila, tak k tomu biplánu. Chvátala jsem za ním. Byl to jen malý chlapec, ale mohlo nás to přivést do problémů.

Vzápětí jsem pochopila, kam se Taneli vydal. Za pilotem. Z kokpitu vykoukl hnědovlasý muž, myslím, že mohl mít tak kolem dvaceti pěti jako já. Taneli se ho na něco s úsměvem zeptal. Krátce odpověděl, ale moc nadšeně se netvářil. Váhala jsem, jak chlapce nenápadně upozornit, že toho má nechat, ale Jari, nejstarší ze všech tří dětí, to vyřešil za mě.

„Dobrý den," pozdravil nahlas pilota. Nebylo pochyb o tom, že ho muž slyšel. Neodpověděl mu, jen směřoval pohled na mě. Rozhodla jsem se to napravit, jak se jen dalo. Přešla jsem k němu a natáhla k němu ruku. Musela jsem ji zvednout, protože kabina se nacházela docela vysoko. Druhou jsem uchopila paži Taneliho.

„Mirja," představila jsem se. Váhavě mi ruku stiskl. Přes jeho hrubé rukavice jsem to skoro ani necítila.

„Niilo."

„Omlouvám se ti za ně. Víš, je nadšený, protože je to vůbec poprvé, co vidí takové město a také letadla. Žijeme v horách, ale teď jsme se trochu ztratili, protože..."

„Chápu," odvětil pouze.

„A co sem přivádí tebe? Tedy, jestli mi to nechceš říkat, nemusíš, ale je..."

„Doplňuju palivo a nechávám si tu něco opravit," odpověděl stručně. Mohl mě alespoň nechat dokončit větu. Až teď jsem si všimla, že nějací pracovníci letiště stojí s obrovským strojem u křídla letounu.

„Můžeme se podívat dovnitř?" zeptal se Taneli a stoupl si na špičky, aby lépe viděl do kokpitu. Chytila jsem ho za paži ještě pevněji. Věděla jsem, že je moc malý, než aby to chápal, ale stejně jsem se za něj dost styděla.

„Ne. A přestaň pána otravovat." Otočila jsem se zády, abych skryla své rudnoucí tváře. Táhla jsem svého Tanelia pryč a očima hledala soba. Stál tam, kde jsem ho nechala. Jak jinak.

Chtěla jsem zrychlit, ale náhle jsem uslyšela štěkot. Hrozivý a mohutný, přecházel až do zavrčení. Urputně jsem se bránila všem těm vzpomínkám, obrazům, které vstupovaly do mé mysli. Potřásla jsem hlavou. Musela jsem se sebrat. Opatrně jsem se otočila, s rychle bušícím srdcem.