Nebeské moře

VII.

VII.

Využil krátké pauzy. Sesedl a klopýtal směrem ke mně. Nebylo pochyb o tom, o čem chce mluvit. V první chvíli mě napadlo, že s ním prostě nebudu komunikovat, ale možná by si to vyložil špatně. Zhluboka jsem se nadechla a kývla na Jariho.

„Nech nás o samotě."

„Jasně. A ještě jednou promiň, nevěděl jsem... měl to být vtip. Ne pro tebe, ale pro něj. Myslel jsem, že u nich je tohle legrace."

Pokrčila jsem rameny. „Možná. Ale asi sis vybral blbou chvíli." Nikdy jsem se na něj nedokázala zlobit dlouho. Navíc se v podstatě se nic nestalo, akorát Niilovi budu muset vysvětlit, jak to je, aby si nemyslel nic špatného. Vykročila jsem k němu. Až pár kroků před ním jsem si uvědomila, že nevím, jak začít. On to ovšem vyřešil za mě.

„Říkal Jari pravdu?" zeptal se přímo. Sledovala jsem jeho tvář, ale byla dokonale nečitelná. Ráda bych věděla, co si o tom myslí, dříve, než odpovím.

„Ne," odpověděla jsem a doufala, že je můj pohled stejně pevný. Chvíli mě sledoval, ale pak se pousmál.

„Promiň, ale jsem rád. Zapomeneme na to?"

Skousla jsem si spodní ret. „Chtěla jsem ti vysvětlit, jak na to Jari přišel."

„To bych si poslechl docela rád." Zpomalila jsem krok, aby nemusel tolik namáhat zraněnou nohu.

„Jde o to, že u nás, když se spolu dívka a chlapec baví alespoň tak, jak na téhle cestě my dva, tak prostě všichni počítají s tím, že spolu budou i jako partneři. Než něco řekneš, Jari si uvědomuje, že to je jiná situace, v podstatě si z tebe chtěl udělat legraci, ale nedošlo mu, že ty tohle pravidlo neznáš."

„Takže máme i odlišný styl humoru," konstatoval.

Pousmála jsem se. „V tom to až tak není. Teda, je, ale ne tak, že by to připadalo vtipné nám. On chtěl napodobit vás. Jak tomu říkáte... narážky?"

Zdráhavě přikývl. „Myslím, že vím, o čem mluvíš. Takže z tvojí strany nic není, že ne?"

„V žádném případě," odpověděla jsem popravdě. Usmál se. Bylo v tom něco zvláštního, možná úleva.

„Katta říkala, že Jari občas akorát moc mluví. Skoro jako ty, ale jiným způsobem."

„Takže ty a Katta si už povídáte?" odvedla jsem řeč na jiné téma.

Zavrtěl hlavou. „Moc ne. Pořád se mě bojí. Dokonce mi vyká." Cokoli jiného by mě hodně překvapilo.

„Zvykne si na tebe mnohem dřív, než dojdeme k cíli." Pouze pokrčil rameny.

„A jak jinak chceš poznat toho, s kým strávíš celý život, než že si s ním budeš povídat?"

„Ocenila bych, kdyby ses v našich zvyklostech tak nevrtal." Nespokojeně mlaskl.

„Chceš tu cestu dělat ještě těžší, než je? Chci si s tebou normálně povídat. Včera to bylo fajn. Byli jsme k sobě tak otevření a i když jsme si neřekli všechno, vážně jsme si rozuměli. Nebo ne?"

„Možná," hlesla jsem a založila si ruce na prsa. „Ptal ses, jak jinak chceš člověka poznat. Ale zapomínáš, že my se tam známe všichni. Jsme jako bratři a sestry. Všichni si povídáme se všemi. Když s někým začneš mluvit víc, když s tím souhlasí rodiče a tak, tak spolu založíte rodinu. Proč ne?"

„Takže něco jako kamarádství mezi vámi není?"

„Jo, ale spíš mezi dětmi. Když máš někoho pořád na očích, moc to nejde. A hledat toho pravého je dost zbytečné, když je vlastně máš rád úplně všechny. Lepší je založit rodinu co nejdřív." Očividně ho něco z mých slov uvedlo do rozpaků.