XIII.
Styděla jsem se za to, že jsem k němu tak neupřímná. Necítila jsem to, co bych měla. Mělo by mi na něm záležet stejně, jako jsem to říkala a jak jsem ho objímala. Jenže ono to prostě nikde v mém srdci nebylo. Když se ke mně pokoušel být lhostejný, docela mě to ale přesto vyděsilo. Možná jsem ho neměla přímo ráda, ale záleželo mi na něm. Nebo mi ho možná spíše bylo líto. To byl nejspíš i ten důvod, proč jsem to všechno dělala. Zasloužil si to. Nechtěla jsem, aby byl znovu zklamaný nebo smutný. Možná ho to bude bolet potom, ale potřebuje i trochu radosti. Jen jsem doufala, že to nepozná.
Nebyla to Niilova chyba, že jsem ho nedokázala vnímat jinak. Moje srdce asi ještě pořád patřilo kmenu a možná dlouho bude. Bylo těžké do něj pustit dalšího člověka. Vlastně jsem to už udělala, řekla jsem mu, co se mi stalo. Ale na rozdíl od něj jsem zkrátka neměla šanci to říct někomu jinému. Nejspíš bych to udělala, i kdybych se setkala s jiným člověkem ochotným mě poslouchat. Zhluboka jsem se nadechla, abych se vrátila do reality a pohlédla na něj.
„Myslím, že venku je už dávno bezpečno," prohodila jsem. Přikývl a zapřel se o kluzkou stěnu. Přispěchala jsem mu na pomoc, aby se dostal až k východu jeskyně. Nasadil si čepici, zapnul bundu a vylezl ven. I s dětmi jsem ho následovala.
„Hele," pravil a ukázal na oblohu. Opatrně se postavil a odlehčil své zraněné noze. „Polární zář. Zase." Pousmála jsem se. Řekl to tak věcně, přesně jako člověk, který je na tyhle věci zvyklý, a zároveň fascinovaně. Možná se mu i přesto stále líbila. Chvíli jsem sledovala tu nazelenalou zář, která místy přecházela do nachové a červené, ale pak jsem si povšimla něčeho jiného. Celá temná obloha mi přišla nějakým způsobem posunutá. Takhle neměla být. Pokud teprve začínala noc v pravém slova smyslu a my jsme mířili na východ, vše by se mělo nacházet výše.
„Co se stalo, Mirjo?" všimla si mého zaváhání Katta.
„Asi jsme... nevím, jak se nám to povedlo, protože já jdu pořád na východ, ale jsme o něco jižněji, než bychom měli být." Otočila jsem na Niila. „Neříkal jsi, že máš kompas? Co ukazuje?"
Pousmál se. „Je tady moc velká magnetická odchylka. Tak jako tak, jsi si jistá, že jdeme blbě? Existují ještě další způsoby, jak to zjistit, ale k tomu bych potřeboval slunce."
„Jen trochu špatně, ale... jo," odpověděla jsem. „Možná je to ještě kvůli té bouřce, možná jsme prostě nějak vybočili z kurzu, nevím. V horách se spleteš lehce. Problém je v tom, že tím pádem budeme muset obejít jednu horu. Kdybys ji mohl vidět, ukázala bych ti ji, ale..."
„Chápu. Je mi jasné, že to budou nějaké míle navíc."
„Jo. A taky je tam víc zima. Je tam totiž tak silný vítr, že tam nic neroste."
„Čím dál tím lepší," zavrčel. „To tam chceš jít už teď?"
„No, ve tvém případě spíš jet. Lepší to nebude, je polární noc. Šero není o moc lepší než tma."
Povzdechl si. „Ale sedneš si i ty. Alespoň na chvilku."
„Nepotřebuju to."
„To si jenom myslíš. Vidím na tobě, jak jsi unavená." Povzdechla jsem si. Kolikrát už jsme tu debatu vedli? Vždy to skončilo u ní. Více mi vyhovovalo, když jsme řešili naši cestu. Nemusela jsem u toho přemýšlet, jak bych se k němu měla chovat. „A nervózní," dodal.
„Já nejsem nervózní!" bránila jsem se. Až pozdě mi došlo, že stačilo ještě dodat sakra, vyměnit nervózní za náladový a zachovala bych se úplně stejně jako on v jeskyni před několika hodinami.
ČTEŠ
Nebeské moře
AdventureMladý pilot má mnohá tajemství. Jedním z nich je i to, proč poprvé porušil předpisy jen kvůli nějaké dívce z hor, kterou nikdy předtím neviděl. I ona má však co skrývat. Jejich rozdílné a přitom tak stejné osudy se navždy propojí. Vyrazí na cestu n...