Nebeské moře

XVI.

XVI.

Pustila nás před sebe. O pár vteřin později se země začala hýbat. Jari vykřikl a jeho sob, v té chvíli Säde, se vylekal a začal utíkat. Naštěstí tím správným směrem. Stihli jsme to tak tak, možná jsme se na té lavině dokonce kousek svezli, to netuším. Tu chvíli jsem měl zahalenou v mlze, dokázal jsem naplno vnímat, až když jsme z toho byli pryč. Otočil jsem se a zahlédl jen bílou masu, jak se valí ze svahu.

„Mirjo!" vykřikl Taneli a já jsem si teprve uvědomil, že nikde nevidím ani ji, ani tu poslední sobici, kterou jsme našli. Taneli zmateně pobíhal kolem a snažil se najít místo, kde zapadla. Věděl jsem, že je zle. Zatoužil jsem ještě více než kdy jindy, aby tady fungovala horská služba. Což o to, ona tady i někde byla, ale signál nefungoval, takže ji stejně nikdo nemohl zavolat.

Potřásl jsem hlavou. Ta holka je někde dole a já tady přemýšlím nad signálem. Satu sebou na vodítku škubla. Věnoval jsem jí vyčítavý pohled, popadl nejbližší dlouhý klacek a náhodně ho někde zabodl. Podíval jsem se na děti, zdálo se ale, že také neví, kde mají hledat. Fena znovu trhla.

„Sakra, já vím, že se ti to nelíbí, ale teď mám jiné starosti!" obořil jsem se na ni. Až poté jsem si uvědomil, že křičím. Nebyla na to zvyklá. I povely jsem dával rázně, ale v rámci možností tiše. Sedla si a zakňučela. Odepnul jsem ji, protože mě vytáčela. V té chvíli mi bylo jedno, kolik sobů sežere. Bodl jsem klacek do jiného místa. Samozřejmě jsem znovu narazil jen na sníh a led.

„Niilo!" ozvala se Katta. Otočil jsem se k ní. Běžela za Satu, která vypadala, že chytila nějakou stopu. Chtěl jsem jí říct, ať si feny nevšímá, ale pak mi něco došlo. Co když nechytá zajíce ani nic podobného? Podíval jsem se i na Taneliho a Jariho, ale zdálo se, že jsou příliš zaujatí hledáním. Otočil jsem se zpět na Satu. Začala divoce hrabat. Přešel jsem k ní. Nejspíš jen objevila nějakou noru.

„Pojď zpátky," pobídl jsem Kattu. „Tohle je moc vysoko. Tady Mirja ani Meri nebude." Hlas se mi třásl. To jsem nechtěl. Proč se to dělo? Katta však zavrtěla hlavou a Satu neúnavně hrabala dál. Povzdechl jsem si a zabodl klacek do toho místa, abych Kattě dokázal, že tam nic není. O to větší překvapení pro mě bylo, když se zastavil o něco měkkého. Pak za klacek dokonce někdo zatahal. Katta i já jsme začali také hrabat.

Pomalu jsem si uvědomoval, co se stalo. Takže Satu byla očividně lavinový pes a já jsem to celá ta léta netušil. Myslel jsem si, že ji cvičili na hony, když zakousla všechno, co viděla. I když to pak tedy většinou i sežrala, když jsem ji včas neodtáhl. Pravda je, že vždy velice snadno vyčmuchala cokoli pod zemí, ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Když jsem ucítil Mirjinu dlaň, celé mé tělo zalilo zvláštní teplo.

„Našli jsme Meri!" slyšel jsem vzdálený křik kluků. Na okamžik jsem se otočil. Když viděli, co dělám, rozběhli se ke mně.

„Ne. Běžte vykopat toho soba, my si poradíme," vyzval jsem je, když byli u nás.

„Ale ona je mrtvá," odpověděl Taneli. Pohlédl jsem na něj. Teprve teď jsem si všiml, že má slzy v očích. Na malý okamžik jsem si myslel, že mluví o Mirje, ale to nedávalo smysl. Ona mi tu ruku stiskla. Pak mi došlo, že má na mysli Meri.

„Ta lavina jí zlomila vaz," upřesnil Jari a začal mi pomáhat.Taneli se k nám také připojil. Když jsme jí dostali nahoru, plakala. Objali jsme ji. Musela být hodně zoufalá, protože si k sobě přivolala i Satu.

Když se zdálo, že je alespoň trochu v pořádku, šel jsem se podívat na sobici. Třeba se kluci pletli, i když to nebylo pravděpodobné. Když jsem však došel k místu, kde jsem viděl trčet parohy, pochopil jsem, že se nemýlili ani náhodou. Spodní půlka těla Meri byla stále pod sněhem. Horní vypadala i celkem v pořádku, až na hlavu, která byla připevněná ke krku v podivném, naprosto nepřirozeném úhlu.