Nebeské moře

XXI.

XXI.

Snažila jsem se chovat, že přesně vím, co dělám, ale pravda byla, že se mi chtělo plakat. Dokud jsem neusnula, všechno se zdálo v pořádku, ale teď nebylo. Nemělo by mi vadit, že je pryč. Ano, vycházeli jsme spolu dobře a věděl i věci, které nikdo jiný, ale přesto jsme se stále setkali jen kvůli nehodě. Kdokoli na našem místě by se k sobě choval úplně stejně. Jenže mně to vadilo. Přesněji řečeno dohánělo mě to k šílenství.

Sice jsem předstírala, že vím, kde teď je, že za ním jdeme, ale nevěděla jsem, jestli mi to vůbec někdo věří. Jari určitě ne. Už když jsem to oznámila, nesouhlasně vrtěl hlavou. Pochopitelně. Proč by Niilo někam šel, jen abychom ho pak následovali? To jsme přece rovnou mohli jít společně. Nejstarší ze všech dětí mlčel jen proto, že jsem si položila prst na rty.

Doopravdy jsem ale vůbec netušila, co to pilota popadlo. Nevěděla jsem, jestli vyrazil ještě za dobrého počasí, ale každopádně to bylo nezodpovědné a vlastně i zbytečné, ať už byl venku pro cokoli. Ano, mohli jsme zůstat v jeskyni a čekat, jestli se nevrátí, ale to jsme dělali několik posledních hodin. Už mě to přestávalo bavit. Problémem bylo, že mě vůbec nenapadlo, kam by mohl jít.

Ani po něm pochopitelně nezůstaly žádné stopy. Protože jsem nevěděla, co dělat, vydala jsem se podél skály. Když jsem ani na konci ní nic nenašla, nebyla jsem překvapená, ale pocit, že je něco špatně, ještě zesílil. Vůbec jsem nechápala, proč odešel. Sám přece nepřežije, a i kdyby, myslela jsem, že s námi chce být co nejdéle. Jediné vysvětlení bylo, že nás chtěl opustit, ještě než si k nám vytvoří ještě silnější pouto. Ale zaprvé jsme na to ještě byli moc daleko od Pelasta a zadruhé, teď už na to bylo docela pozdě.

Taneli mě zatahal za cíp kožešiny. Měla jsem chuť mu říct, ať mě nechá na pokoji, ale za nic nemohl. S předstíraným úsměvem jsem se k němu otočila. „Mirjo, on se nevrátí?"

Chtěla jsem dále hrát, že přesně vím, co dělám, ale když na mě zoufale hleděl, něco ve mně se zlomilo. Povzdechla jsem si. „To bych také ráda věděla." Sklonil hlavu. Objala jsem ho, ale on na to vůbec nereagoval. To bylo pochopitelné. Ode mě vždy objetí respektoval jen proto, že mě znal už od svého narození. Možná by mě ani jinak neměl rád. Jediný, koho si kdy doopravdy oblíbil, byl právě Niilo.

Taneli otevřel ústa. Nejspíš chtěl něco dalšího říct, ale náhle se ozvalo zvláštní hučení. Nedokázala jsem si ten zvuk k ničemu přiřadit. Katta se schovala za má záda. Neměla jsem jí to za zlé. Také bych se nejraději někam schovala. Jari a Taneli se ke zdroji toho zvuku naopak začali blížit.

„Pojďte zpět!" zakřičela jsem na ně trochu vyšším hlasem, než jsem měla v plánu. Taneli mě poslechl, ale Jari se jen zastavil. „Nevím, co to je! Vrať se!" řekla jsem mu. On však neodpověděl. Zvuk se začal blížit. Zpanikařila jsem a rozběhla se pryč. Obě mladší děti mě následovaly. Někde vzadu v mé hlavě zněl varovný hlas, že jsem tam nechala Jariho, ale nemohla jsem mu věnovat pozornost. Ať to bylo cokoli, musela jsem od toho dostat alespoň Taneliho a Kattu.

Dovolila jsem si zastavit, až když nás chránil malý svah. Přitiskla jsem se k němu zády a zhluboka oddechovala. Katta křečovitě popadla mou dlaň. Její stisk bolel, ale byla jsem za něj ráda. Dodával mi alespoň trochu síly.

„Co se děje?" ptala se mě na otázku, na kterou bych také ráda znala odpověď. Jen jsem zavrtěla hlavou. Dnešní den byl opravdu zvláštní, ničemu jsem nerozuměla.

„Jari tam zůstal," oznámil mi Taneli to, co už jsem věděla. Zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Ani já jsem k tomu neměla daleko.