Nebeské moře

XXIII.

XXIII.

Letadlo, o dost větší než to, kterým jsme se dostali do hor, přistálo kousek od vesnice, kam jsme měli namířeno. Pilotoval sice Veri, ale Niilo ho o to požádal. Nechtěl vzbudit pozdvižení tím, že by přistál na tom malém letišti, o kterém předtím mluvil. Bude ho dost už jen proto, že přišel. Podle toho, co mi vyprávěl, to zde z jednoho hlediska fungovalo jako v našem kmeni – každý znal každého a všichni všechno věděli.

Když si Niilovy nohy dotkly země, promnul si spánky a něco neslyšeně zamumlal. Seskočila jsem vedle něj a lehce se dotkla jeho ramene, aby mě vnímal.

„Co se děje?"

Odfrkl si. „Nic. Akorát se mi chce strašně brečet, to je celý."

„To je podle mě pochopitelné," odvětila jsem.

„Úplně," přidal se Veri. Nevěděla jsem, že nás ještě slyší. „No, já už musím letět, domluvil jsem si ještě nějakou práci ve městě kousek odsud. Kdy mám pro vás zase přiletět?"

„Zavolám ti, ale nejspíš někdy večer," navrhl Niilo. Bylo ráno. Do večera zbývalo tak hodně a přitom tak málo času. Veri jen s úsměvem přikývl a znovu nastartoval stroj. Brzy po něm nezbylo nic než svítící tečka na obloze. Niilo se zhluboka nadechl a něco vytáhl z kapsy. Byl to list papíru, na který něco napsal.

„Niilo, co to je?" zeptal se ho Taneli. Naklonila jsem se mu přes rameno, ale napsal to dost slabě a nečitelně. Pilot se tajemně usmál.

„Dnešní plán."

„Ten je přece jasný, ne?" vložil se do toho Jari. „Jdeme za tvoji sestrou."

„To sice jo, jenže až nakonec," odpověděl. Nejdřív vám chci něco ukázat." Vzal Taneliho za ruku a druhou chytil mě a vedl nás hlouběji do vesnice.

Už po několika krocích na něj lidé překvapeně hleděli a někteří s ním prohodili i pár slov. Vesměs byla přátelská. Většina se ho ptala, kde byl a kdo jsem já. Pilot se jen občas usmál a odpovídal hodně neurčitě, i tak jsem na něm ale viděla, že je rád, že mu nikdo nenadává nebo na něj nehledí vyloženě s odporem. Přece jen, uběhlo od toho, co se stalo, už mnoho let.

Na každém kroku zářily svíce, snad aby obveselily temnou polární noc. Nejvíce jich však bylo tam, kde začínaly dřevěné stoly s občerstvením a různými vánočními ozdobami. U některých jsem vůbec netušila, co jsou zač, ale i tak to ve mně vzbudilo hořkosladký pocit. Podobně vypadaly Vánoce tam u nás, dokud spolu kmeny nezačaly válčit a dokud mezi sebou volně obchodovaly. Vždy se jich několik sešlo na nějakém dobře chráněném místě a dělali přesně to, co lidé tady. Popíjeli, jedli, zpívali koledy, nakupovali, smáli se a spoustu dalších skvělých a mnou skoro zapomenutých věcí.

Děti na to hleděly ještě udiveněji než já. Nebylo se čemu divit. Všechny sice období míru zažily, ale po mnohem kratší dobu než já. Nedivila bych se, kdyby něco takového považovaly jen za výplod své fantazie, za své sny. Jediný, kdo se z toho neradoval ani trochu, byl Niilo. Snažil se to skrýt, ale jeho smutek se nedal přehlédnout.

Natočila jsem se k němu. „Bojíš se toho setkání s Ainou?"

„Nejen," zašeptal a nic více k tomu neřekl. Chtěla jsem se ho vyptávat, ale on změnil téma. „Kdo si dá punč?"

„Co je to?" zeptala se Katta tichým hlasem.

„Vy neznáte punč? To je pití, může být s alkoholem nebo i bez něj, ve kterém jsou kousky ovoce s ovocnou šťávou." Než jsem stihla cokoli říct, přešel k jednomu stánku, kde nějakým zázrakem zrovna nebyla skoro žádná řada, a něco prodavačce v hrubém kabátě řekl. Zrovna jsem se chystala k němu přejít, když vtom jsem uslyšela jeho jméno.