Nebeské moře

V.

V.

Ležérně se opíral o strom a sledoval mě, jak se snažím najít ještě nějaké jídlo, když nic neulovili. Snažil se mi pomoct, ale stejně o tom nic nevěděl. Normální člověk by asi v takové chvíli něco řekl, ale on zarytě mlčel a čekal, až se rozpovídám já. Popravdě, nebyla jsem na něj naštvaná. Ano, nedonesl žádnou kořist. Kdyby to byl mladý muž od nás, hanba by ho určitě neminula. Ale Niilo od nás nebyl. Protože my jsme vlastně už ani neexistovali.

Tak či tak, mé pocity souvisely s něčím, co ho ani nemohlo napadnout, že mě to rozruší. Ale rozrušilo. Hodně. Byla jsem odhodlaná mu to říct, věděla jsem dokonce, jak na to zareaguje a že se tím vůbec nic nezmění, ale přesto jsem si nemohla pomoct. Nelíbila se mi ta myšlenka. Chápala jsem, že on by asi upřednostnil, kdybych to na něj vybalila najednou, ale chtěla jsem mu dokázat, jak moc věci každý bereme jinak, aby lépe pochopil, proč mi na tom tak záleží.

„Můj dědeček hodně cestoval pod hory," začala jsem. Neunikl mi jeho tichý povzdech.

„A pointa toho je jaká, prosím? Mirjo, je mi zima, můžeme mluvit k věci? Moc tě prosím." Vůbec mě nenapadlo, že by mohl mrznout, ale když jsem se na něj podívala pořádně, všimla jsem si, že si o sebe tře ruce a snaží se instinktivně svým postojem udržet co nejvíce tepla.

„Chtěla jsem ti to říct bez dětí, aby do toho nikdo nevstupoval." Trochu se pousmál.

„Nevadilo by mi to před nimi, jsou fajn. Akorát Katta se mě bojí." Potěšilo mě, že má vážně rád alespoň je.

„Neber si to osobně, pořád jsi pro ní cizinec. Není tak otevřená jako kluci. Ale abych se vrátila k tématu, necháš mě chvilku mluvit, prosím? Je to takové dost složité a potřebuju ti předtím něco dokázat." Pokrčil rameny. „Zkrátka a dobře, dědeček říkával, že tam dole. myslím u vás, nebylo nic, co by mu připomínalo náš domov, až na moře. Podívej se nahoru, dneska to jde krásně vidět."

Vzhlédl k obloze poseté miliony světel, některých tak blízkých, že dovedly svou část oblohy ozářit jako lucerna, jiné vzdálené tisíce hvězdných mil. Mezi souhvězdími jasně prosvítalo rameno naší galaxie. Nořila jsem se hlouběji a hlouběji a noční temnota mě po chvíli utopila. Musela jsem potřást hlavou, abych se od toho odtrhla.

„Myslel hlavně polární oblohu. Prostě, úplně stejným způsobem tě to sebe vtáhne, je stejně nekonečná, stejně nádherná. Ale můžu být i stejně tak nebezpečná, když se v ní utopíš příliš. A planety jsou podle něj jako živočichové – migrují po svých předem daných trasách a nepřestanou, dokud neuhynou. Velká ryba sežere tu malou, stejně jako velká hvězda pohltí malou planetu. Mluvil o vesmíru jako o nebeském moři."

„Zajímavé," připustil. Zdálo se ale, že nad tím ani nepřemýšlí.

„Rozumíš tomu?" zeptala jsem se.

„Jo, akorát mi to připadá takové... přehnané. Promiň, tohle moc nemusím."

„Jasně, a to je právě ono. Když to on vyprávěl nám, všichni jsme z toho tehdy byli tak unešení, že jsme ani pořádně nemohli spát. Jasně, že to řekl líp, já nejsem vyprávěčka. Ale stejně."

„Jsme jiní. To přece víme, Mirjo," pronesl a tvářil se docela nechápavě.

„Jasně. Spíš jsem ti chtěla ukázat, že prostě nemůžeš přemýšlet o tom, co ti teď řeknu, podle sebe."

„Rozumím. Je to kvůli tomu ledu nebo tomu, že jsme nic nenašli, nebo ti Jari řekl, že ani nepoznám stopy?"

„O tom posledním ani nevím, ale nezáleží na tom. Ty je nemusíš poznat. A ohledně těch zbývajících dvou věcí – ten led byla blbost, ale jediný, koho jsi fakt ohrožoval, jsi byl ty sám. Kluci už musí vědět, co si dovolí a co ne, a když udělají chybu, ponesou za ni zodpovědnost."