Nebeské moře

XX.

XX.

Když jsem se probudil, všichni ještě spali. Byla stále tma, nikoli šero, takže bylo celkem pravděpodobné, že je hluboká noc. Já jsem ale byl úplně vzhůru. Netušil jsem, kdy jsme usnuli, ani jak dlouho jsme o světě nevěděli, ale nebylo to důležité. Protáhl jsem se a vyšel do chladné tmy. Počasí se o něco zlepšilo, ale možná to bylo jen ticho před bouří. Satu mě samozřejmě následovala. Naštěstí se mlha už dočista rozplynula. Když jsem si nachystal pochodeň a s nechutí zjistil, že jsem právě použil poslední zápalku, vydal jsem se na procházku okolo.

Konečně jsem byl dost sám na to, abych si všechno, co se za tu dobu stalo, nechal projít hlavou. Problém byl v tom, že jsem stále nevěděl, co si o tom myslet. Přišlo mi, jako bych to ani neprožíval já, jen tomu přihlížel. Ten Niilo, který to všechno dělal a říkal, jsem totiž prostě nebyl já. Přemýšlel jsem, jestli mě ta zkušenost mohla tímto způsobem změnit, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Nejspíš jsem se prostě snažil přizpůsobit Mirje a dětem, abychom spolu vycházeli.

Pak mě ale napadlo, že jsem se možná právě teď nepřizpůsoboval. Možná jsem se přizpůsoboval celý život. Možná právě tohle bylo to, jaký jsem byl doopravdy. Koneckonců, dávalo by to smysl. Poprvé jsem promluvil o svém životě a poprvé měl pocit, že mi někdo doopravdy rozumí. Zavrtěl jsem hlavou. Nezáleželo na tom. Mirja se stejně nakonec vrátí zpět do hor a už se nikdy neuvidíme. A já se vrátím k létání. Musejí mě někde vzít, i kdyby u jiné společnosti, než kde jsem pracoval doposud. Jsem dobrý pilot, jedno zničené letadlo nic neznamená. Kdyby mě k němu nevázalo citové pouto, možná bych to dávno pustil z hlavy.

Možná by bylo všechno jednodušší, kdybych tady opravdu umřel. Jestli se vrátím zpět, vůbec nevím, co tam čeká. Jestli mě budou litovat nebo mnou opovrhovat. Upřímně, nechtěl jsem ani jedno. Nechtěl jsem ani, aby mě oslavovali jako hrdinu, který to tady přežil. Byla to Mirjina zásluha, ne moje. Přál jsem se, aby mi prostě dali nějaké letadlo a nechali mě v klidu. To se ale nestane, to jsem věděl.

Z myšlenek mě vytrhl zvláštní zvuk. Neznělo to jako zvíře nebo šelest větru. Trochu mi to připomínalo letadlo, ale nebylo to ono. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a pak jsem to spatřil. Nejprve jsem netušil, co to ten černý kolos je, protože mi někdo do očí svítil silnou baterkou. Pak jsem to ale poznal. Sněžný skútr. Srdce se mi rozbušilo mnohem zběsileji než předtím. Byl to sen nebo skutečnost?

Chtěl jsem to říct i ostatním, ale převis byl příliš daleko. Rozhodl jsem se, že ať je to iluze nebo ne, budu tomu alespoň na chvíli věřit. S širokým úsměvem jsem začal mávat pochodní a snažil se na sebe upozornit. K mému překvapení se tentokrát nestalo to, co minule. Skútr neodjel. Naopak, zastavil přímo u mě. Chvíli se nic nedělo a pak někdo vyskočil a prudce mě objal.

„Niilo!" uslyšel jsem známý hlas. „Co je?"

Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se děje. „Veri?" Bylo zvláštní, že tenhle pilot byl poslední, koho jsem viděl před tím dobrodružstvím a koho vidím po něm.

„Co se stalo? Kam jsi letěl? Co ta holka?" Když jsem nebyl schopný odpovědět, zatřásl se mnou. „Hej, vrať se na zem!"

„Co tady děláš?" vypravil jsem ze sebe.

„Coby? Přece tě zachraňuju. Tak nedělej cavyky a nasedni na ten skútr! Jedeme domů!" Když jsem se podíval na další lidi okolo sebe, začínalo mi to docházet.

„Jak se ti povedlo sem dostat horskou službu? A vůbec, jak jsi věděl, kde budu?"

„To nebylo nic těžkýho. Prostě jsme postupovali po trase od jednoho letiště k druhému. První jsem tě hledal letadlem, ale pak jsem zkusil tohle. Kdybys byl přímo na tý trase, asi bychom tě našli dřív, ale neodbočil jsi zase tak moc. Tak nějak jsem... nějak jsem věděl, že nejsi mrtvý."