Nebeské moře

IX.

IX.

Nějakým způsobem se nám povedlo usnout. Možná to bylo tím, že jsme opravdu byli na okamžik v bezpečí a teple. Po tom všem, alespoň na pár hodin. Nebo to možná bylo tím, že se den proměnil v noc. V dlouhou, předlouhou severskou noc. Polární noc. Alespoň pokud jsem správně počítala.

Pohlédla jsem na Niila. Ležel vedle mě, ale na rozdíl ode mě ještě spal. A chrápal, ale když mě to nevzbudilo, tak mi to nevadilo. Netušila jsem, nakolik má ještě přehled o čase, ale hádala jsem, že ho ta tma nepotěší, ať to dnes čekal nebo ne. Vzápětí se mi vybavilo to, co se stalo, než jsme usnuli. Do očí se mi znovu tlačily slzy. O to více jsem se naštvala, protože jsem mu nejenže řekla věci, které nevěděly ani děti, ale rozplakala jsem se před ním. A nejhorší na tom všem bylo, že jsme se drželi za ruce. A ještě k tomu v podstatě přede všemi. U nás by mě prohlásili za neslušnou, i kdybychom byli spolu. V našem případě by mě úplně odepsali.

Věděla jsem, že si toho ani nikdo kromě nás nevšiml a že Niilo tímto způsobem musel držet moc dívek na to, aby to pro něj něco znamenalo. Ale přičetlo se to k tomu, co se doposud stalo a nějakým způsobem se to muselo dostat na povrch. Jenže nemělo. Musela jsem být silná, a on byl ten poslední, kterému jsem měla ukázat svou slabost. Nic se ale už nedalo dělat. Jen předstírat, že se nic nestalo. Obrátila jsem se na druhý bok a pohlédla na děti. Pastýř byl pryč.

„Dobré ráno," popřál mi Taneli. Pokusila jsem se na něj usmát a odpovědět mu stejně mile. Pak jsem si uvědomila, že ještě někdo chybí.

„Kde je Satu?" zeptala jsem se.

Jari pokrčil rameny. „Vyběhla ven. Mirjo, už půjdeme?" Znovu jsem se podívala na Niila. Nechtělo se mi ho budit z tak tvrdého spánku, ale nakonec jsem do něj přece jen trochu strčila. Zavrtěl se, ale nic více. Chystala jsem se na něj hlasitě promluvit, když v té chvíli se ozvaly kroky a někdo rozepnul stan. Byl to ten pastýř, ale netvářil se stejně přívětivě jako předtím. Z očí mu sršely blesky, snad zářivější než jeho baterka, která alespoň trochu prosvítila šero, které venku panovalo.

„Vylez!" přikázal mi. Podívala jsem se na děti.

„Počkejte tady," zašeptala jsem a doufala, že nevycítí, jak jsem vystrašená. Co se stalo? Čím jsme ho naštvali? Raději jsem se neptala a následovala ho. Po chvíli se zastavil a ukázal před sebe. Seděla tam Satu. Ale něco nebylo v pořádku. Kolem krku měla tlustý provaz, jehož druhý konec byl pevně uchycený pod vrstvou sněhu. Měla zarudlý čumák. A červená se rozprostírala i všude okolo. A nejen červená. Také chlupy, vlna a střeva. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to znamená. Nedokázala jsem se na Satu znovu podívat.

„Co mi k tomu řekneš?" ozval se pastýř a hrubě mi zvedl bradu, abych se mu dívala do ocelově šedých očí. Začala jsem se třást, možná strachem, možná zimou, protože jsem na sobě měla jen ty nejspodnější vrstvy oblečení. Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo.

„Ten pes je můj," slyšela jsem za sebou povědomý hlas. „Ona za nic nemůže." Niilo mě zezadu objal. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nedokázala jsem se ani hnout. Začal mě oblévat studený pot.

„Tvůj pes," pravil pastýř pohrdavě. „Tvůj pes mi roztrhal kozu. Máš štěstí, že jsem ho nezastřelil." Niilo mě na chvíli pustil a začal fenu zbavovat provazu. Pastýř na něj nedůvěřivě hleděl.

„Zaplatím vám za ni," navrhl pilot poté. Protočila jsem oči. Jako by to peníze mohly plně vynahradit. Když Satu neumí hlídat, neměl by ji vůbec mít.

„To zaplatíš," odvětil pastýř. „A vypadneš. Okamžitě."

„Zajdu pro děti," špitla jsem a byla ráda, že se od nich můžu na chvíli vzdálit. Pastýř na mě pohlédl trochu přívětivěji. Dokonce se jemně usmál a přikývl. Slyšela jsem Niila, jak se omlouvá. Také měl proč.