Nebeské moře

XIV.

XIV.

Po několika hodinách jsme zastavili, abychom si opekli zabitou lišku. Uklidnilo mě, že ji nechtějí jíst syrovou, i když mi bylo jasné, že s tím by Mirja nikdy nesouhlasila. Každopádně mě ale zase požádala o sirky, když připravili ohniště. Moc se mi nelíbilo, že největší kus úlohy zase vzala na sebe, ale nenechala si to vymluvit. Jestli takhle bude pokračovat, nedopadne to dobře.

Když jsem jí podával zápalky, povzdechl jsem si. „Ubývají."

„Vždyť víš, že já umím rozdělat oheň i jinak."

„I já. Ale je to takhle jednodušší. Ale o tohle nejde. Prostě mě štve, jak všechno mizí. Jídlo, světlice, přestávají fungovat přístroje, teď sirky, naděje... "

„Až na tu světlici máme všechno přímo pod nosem."

„Jo? A kde máš tu naději?"

„To musíme pokaždé, když se nehádáme, začíst vést filozofické debaty?"

Ušklíbl jsem se. „Očividně." Neodpověděla mi. To znamenalo, že ani ona žádnou zjevnou naději nevidí, jinak by se mnou ten rozhovor jistě vedla dále. Dokončili jsme přípravu lišky a napíchl kus masa na ostrý klacek. Chvíli jsme tam tak seděli, zahřívali si dlaně a pozorovali rudé plameny.

„Čím se vlastně bavíte, když nemáte co na práci?" zeptala se náhle.

Pousmál jsem se. „Jsem pilot. Připadá ti, že zase tak často nemám co na práci? A vy?"

„Celý den jsme na nohou, ale večer, to si buďto vyprávíme příběhy, někdy někdo donese nějakou knihu, tak si čteme a..." Pozvedl jsem obočí. Ano, umím číst. A pro tvou informaci i psát. Nejsme takoví, jak si myslíš." To tvrdila neustále, ale nikdy mi pořádně neřekla, proč. „Hrajeme různé hry, zpíváme, tančíme..."

„A jak je to s obětováváním?" Hned mi došlo, že jsem se asi neměl ptát. Sklopila zrak a zavrtěla hlavou.

„Náš kmen lidi neobětovává," vyhnula se přímé odpovědi. Jen jsem přikývl. Usmyslel jsem si, že se na to pak zeptám dětí. Zajímalo mě to, ale vypadalo to, že pro Mirju to není příjemné téma. „A co teda děláte vy?"

Zaváhal jsem. Můj svět mi najednou přišel dost prázdný. Ona o nich neustále mluvila v množném čísle, ale já bych většinu činností mohl vyjmenovat jen ve spojení s jednotným. Drželi mnohem více při sobě. Odkašlal jsem si.

„Povídáme si. Občas hrajeme karty nebo kostky." Pohlédl jsem na ni. „Víš, o co jde?"

„Myslím, že ano. Také to v určité podobě hrajeme," pokrčila rameny. Nezdálo se mi to. Odkdy odpovídala tak stroze? Myslel jsem si, že teď už jsme si všechno vysvětlili. Teď se ale zdálo, že má ještě nějaké tajemství.

„Řekneš mi to někdy?" zeptal jsem si přímo. Pokusila se o zmatený výraz.

„Co bych ti měla říct?"

„Oba dobře víme, o čem mluvím. No tak, Mirjo. Stejně mi to jednou zase prozradíš." To jsem možná neměl říkat. Zdálo se, že ji to naštvalo. Zatnula čelisti a zhluboka vydechla. Považoval jsem za nemožné ji nazlobit.

„Jak můžeš něco takového tvrdit?" zavrčela na mě. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Neměla jsem ti říkat vůbec nic. Nikdy."

Rozhodil jsem paže. „Výborně, a jsme zase na začátku. Už jsme dávno někde jinde."

„Bohužel," odvětila. Zavrtěl jsem hlavou. Bylo to tady zase. Nedokázal jsem se na ni zlobit. Cítil jsem jen smutek.

„Mrzí mě, že toho lituješ," hlesl jsem. Navzdory chladu jsem poodešel od ohně. Nebo spíše odkulhal, ale bylo to zase trochu lepší než předtím. Pokud nespadnu do další díry, snad se alespoň nějak dokážu pohybovat. Cítil jsem na sobě její pohled, ale neotočil jsem se. Zamířil jsem k dětem. Katta a Jari ke mně seděli zády, Taneli si mě zatím nevšiml. Přibližoval jsem se. Za chvíli jsem mohl slyšet i jejich slova.