Nebeské moře

XVIII.

XVIII.

Svět kolem mě ještě více potemněl. Věděl jsem, že jestli zůstanu sám, je celkem pravděpodobné, že zemřu. Nevěděl jsem, jak bych se měl zachovat. Na malý okamžik mě napadlo, že Mirja přesně to chtěla. Třeba mi nevěřila stejně jako Katta, jen to lépe skrývala. Nechala mě přece jít jako jediného samotného. Pak jsem to ale zavrhl. I kdyby tomu tak bylo, nějak jsem odmítal uvěřit, že by byla tak bezcitná. Kromě toho, nejspíš netušila, že padá mlha. Nešla moc vidět.

Věděl jsem, že to, co jsme viděli předtím, nebyl jen kouř. Ten jsem přece poznal a tohle bylo jiné. Myslel jsem si ale, že oni to poznají lépe. Jak se ukázalo, měl jsem něco namítnout. Na druhou stranu, k čemu by to vedlo? Neposlouchali by mě.

Tušil jsem, že mi ještě zbývá nějaký čas, než to zhoustne natolik, že neuvidím ani na krok. Do té doby musím všechny najít. Alespoň že mi zbyl ten zatracený sob. I kdyby se mi podařilo vyrobit pochodeň, pochyboval jsem, že dokážu jet a zároveň ji držet, takže jsme postupovali naslepo. Doufal jsem, že mě ta sobí samice zavede díky přirozenému instinktu k dalším sobům. Také mě ale mohla zavést do nějakého hlubokého lesa. Nicméně, lepší nápad jsem neměl.

Jako by toho nebylo málo, noha se zase začala ozývat. Měl jsem za to, že bolí v těch nejnevhodnějších situacích. Od Mirji bylo sice hezké, že mi pomohla, jak nejlépe mohla, ale přesto jsem zatoužil po naší špičkové lékařské péči. A po teplém lůžku, kávě každé ráno, dostatku čerstvého jídla a po světle. K čertu s tím, stačily by mi klidně i žárovky, když se slunce nějakou dobu nedočkám, ale zkrátka jsem potřeboval něco, co by tu temnotu narušilo. No, také jsem si přál znovu pilotovat svůj milovaný dvouplošník.

Věděl jsem, že ani Mirja a děti takhle nežijí. Že v kmeni je to jiné. Celý den každý dělal práci, pro kterou se nejlépe hodil, a večer všichni usedli k hřejivému ohni, jedli vydatné jídlo, zpívali si, vyprávěli příběhy, tančili, rozsvěcovali dost světel na to, aby zahnali tu vtíravou tmu. Ale přesto jsem si připadal, že jsem tady jediný tak zoufale nepřipravený na tuhle cestu.

Mohl jsem sedět doma, u krbu. Možná už jsou dnes Vánoce, možná dokonce Nový rok, kdo ví. Slavil bych sice sám, nebo spíše se Satu, ale alespoň bych byl v bezpečí. A koneckonců, teď zrovna teď jsem byl vlastně také sám, takže by to bylo lepší po všech ohledech.

Potřásl jsem hlavou. Na domov, který možná poprvé v životě bude opravdu mým domovem, budu myslet, až když se nějakým způsobem dostaneme z téhle pustiny. Teď je nejdůležitější všechny najít. Kdybych jen věděl, jestli sobice jde alespoň trochu správně. Kdyby mě obklopovala jen tma, možná bych dokázal určit, kam zabočuje, ale v té mlze se mi všechny směry zdály stejné.

Najednou ze sebe Hilja vydala dlouhý, hlasitý zvuk. Znělo to jako mezi zaržáním a zavytím. Satu ztuhla, ale když jsem na ni podrážděně sykl, neochotně toho nechala. Doufal jsem, že sobice přivolává své stádo nebo něco podobného, že to neznamená, že je před námi obrovský vlk nebo něco takového. Když se nás hodnou chvíli nepokusilo nic sežrat, trochu jsem se uklidnil.

Pak ten zvuk vydala znovu. Tentokrát se však ozvala i odpověď. Byla dost vzdálená, ale musel jsem zavýsknout. Hilja vyrazila tím směrem tak nečekaně, že jsem se na jejím hřbetě zakymácel. Ještě před několika dny, možná týdny, bych určitě spadl. O pár sekund později se ozvalo i další takové volání. Znělo to odjinud, což mě zmátlo, ale doufal jsem, že to znamená, že jsou oba sobi dost blízko na to, aby nás slyšeli.

Pak jsem i skrz mlhu zahlédl něco, co do této temné noci ani náhodou nepatřilo. Bylo to světlo, tak jasné, že mě na malý okamžik oslepilo. Pochodeň.