Nebeské moře

XI.

XI.

Jarimu se konečně povedlo hodit provaz až dolů tak, aby se nikde nezasekl. Na druhý konec jsme zapřáhli soby. Lepší nápad jsme stejně neměli. Naklonila jsem se přes propast a posvítila dolů nově vyrobenou pochodní. Ta jeho totiž při pádu zhasla. Naštěstí nebyl tak nízko, abych ho neviděla.

„Někde tam máš lano. Přivaž se," řekla jsem mu. On se k tomu ovšem neměl. „Niilo! Slyšel jsi mě?"

„Jo. Ale... prosím tě, jdi na chvilku pryč s tou pochodní." Povytáhla jsem obočí, i když to nemohl vidět. Napadlo mě, že si možná udělal i něco s očima. Ale jak by se to mohlo stát? Jestli tomu tak ovšem bylo, máme velký problém. To, že nemohl chodit, byla smůla, ale tohle by znamenalo, že je úplně odepsaný. Nemohla bych si dovolit se o něj starat po všech stránkách.

„Co se stalo?" zeptala jsem se.

„Nejsem si jistý, myslím, že jsem viděl další východ," odvětil. Zamračila jsem se.

„Niilo, to je blbost. Nechoď tam a vezmi si ten provaz, nebo tě tady nechám." Nedokázala bych to doopravdy udělat. I když jsem stále nechápala, jak smrt jeho matky souvisí s tím, že nám tehdy pomohl, udělal to.

„To neuděláš," odpověděl trochu pobaveně, jako by mi četl myšlenky. „Prosím tě, na chvilku uhni s tím světlem, pak ti to vysvětlím." Neochotně jsem mu vyhověla.

„Jestli se někde ztratíš nebo propadneš, končí to pro tebe," varovala jsem ho, ale odpovědi se už nedočkala. Tohle byla pravda. Pak bych pro něj už nic udělat nemohla.

Když se mi zdálo, že to trvá moc dlouho, znovu jsem posvítila na dno. Niilo tam ovšem už nebyl. Nechápala jsem, jak se s tou nohou dokázal někam přemístit, ale zkrátka byl pryč. Odtáhla jsem se od okraje a objala si kolena. To mě alespoň jednou nemohl poslechnout?

Když už jsem na něj chtěla znovu zavolat, náhle jsem uslyšela jeho hlas. Byl zvláštně zastřený a nepřicházel z díry v zemi, což mě zmátlo, ale když jsem se otočila, dokonce jsem ho i spatřila. Ležel na zemi a zdálo se, že je vyčerpaný. Rychle jsem k němu přeběhla.

„Co se stalo?!"

„Nic," odpověděl a pomalu se zvedl do sedu. „Musel jsem se tu doplazit, protože se na tu nohu vůbec nemůžu postavit. Vidíš tamtu haldu sněhu?" Ukázal za sebe. Přikývla jsem. „Je to východ. Tam dole jsem viděl nějaké šero, tak jsem za tím šel, nebo spíš lezl." Nevesele se ušklíbl. „Proto jsem chtěl, abys šla pryč s tou pochodní. Viděl jsem to zřetelně, jenom když tam byla tma."

„To je jasné," vydechla jsem. „Jdu se podívat k tomu vchodu." Zvedla jsem se a obešla haldu. Nevymýšlel si. Ve skále se skvěla obrovská puklina a za ní dost velký prostor, abychom se tam vešli všichni.

„Půjdeme tam?" ozval se Jari za mými zády. Neviděla jsem pro to důvod. Na druhou stranu, když jsem pohlédla do jeho tváře, poznala jsem, že je ještě unavenější než předtím. Ostatní děti na tom musely být podobně. A i když jsem si to nechtěla připustit, i já jsem neměla energie nazbyt. Povzdechla jsem si.

„Na chvilku." Když už nic, zkusím Niilovi pomoct od té bolesti. Zamířila jsem zpět. Katta přešla ke mně, ale Taneli ne. Povídal si s pilotem. Pousmála jsem se. Nechápala jsem, jak to Niilo dělá, ale v jeho přítomnosti Taneli vždycky alespoň na moment působil šťastně, bezstarostně. Možná že někoho jako je Niilo zkrátka potřeboval. Když jsem nad tím tak přemýšlela, v našem kmeni nikdo jako on nebyl. A Taneli s nikým tak moc nemluvil, i když byl hodně zvědavý. Nechápala jsem, čím to je, ale bylo to hrozně hezké. Přišla jsem k nim blíže.