Nebeské moře

IV.

IV.

„Podívej, Niilo, zajíc!" vykřikl Jari a vytrhl mě tak z myšlenek. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděl.

„Když budeš tak křičet, vyděsíš ho," upozornil jsem ho, abych nemusel přiznat, že jsem slepý jako patrona.

„Ale on není tady," odvětil Jari. Pozvedl jsem obočí, ale pak jsem si všiml, že on se nedívá kolem sebe, ale dolů. Dolů na stopy. Matně se mi vybavily vzpomínky na to, jak se mě to jeden muž snažil naučit.

„Dobrá práce," pousmál jsem se. Jari však zkoumal mou tvář. Neuhnul, ani když jsem na něj upřel pohled. Ten kluk měl něco do sebe. Koneckonců, jak jsem si před pár minutami povšiml, u boku se mu houpalo zatím složené laso. Nevím, kde ho měl předtím, ale možná jsem si toho prostě jen nevšiml. Jestli si troufl na kořist, která se do něj dá chytit, i přes jeho nízký věk, neměl bych být překvapený, že mi vzdoruje.

„Ty neumíš poznávat stopy?" zeptal se mě. Znělo to celkem překvapeně.

„Ne," připustil jsem. „Měl bych, ale nikdy mi to moc nešlo. Hlavní je ale, že tu jsou. Jak jsou staré?"

„Moc," odpověděl Taneli. Cítil jsem se trochu zahanbeně, že i on v tom byl lepší než já. Chápu, oni to museli umět, aby přežili, ale dost mě to i tak zaujalo.

„Pár dní," upřesnil to Jari a trochu se zamračil. Pokračovali jsme v hledání potravy i nadále.

„Niilo?" ozval se náhle Taneli. Pohlédl jsem na něj a pokývnutím ho vyzval k tomu, co chtěl říct. „Kdy spravíš to letadlo?"

„Nespraví ho," zavrčel Jari a vlepil Tanelimu malý pohlavek. „Přemýšlej, než se na něco zeptáš." Mladší z nich si jen promnul zátylek a upřel na mě oči plné falešné naděje, že to nějak vyvrátím. Zhluboka jsem se nadechl.

„Slibuju, že zítra zkusím zjistit, co s tím je." Byla malá pravděpodobnost, že to teď vybuchne. Sice jsem se k dvouplošníku pořád nechtěl přibližovat, ale Taneli vypadal tak zoufale, že jsem nemohl reagovat podobně jako Jari. Mladší z chlapců posmutněle přikývl.

„Hele, sob!" vykřikl náhle Jari a ukázal prstem přes ledovou plochu, která nejspíš bývala v letních měsících řekou nebo něčím podobným. Zamžoural jsem do dálky. Skutečně tam bylo nějaké zvíře. Něco mě napadlo. Měl jsem na sobě tu samou bundu jako při návštěvě letiště. A jestli si to správně pamatuji, předtím jsem si dal do kapsy malý, ale dobře sloužící dalekohled. Sáhl jsem po něm. K mé úlevě tam opravdu byl. Přiložil jsem si ho k očím a začal zaostřovat.

„Niilo," ozval se tiše Taneli. „Co to je?" Nepochyboval jsem, co má na mysli. Nechal jsem ho to potěžkat.

„To je dalekohled. Můžu se jím dívat na toho soba, jako bych ho měl přímo před sebou." Oba chlapce jsem tím očividně zcela zaskočil. Znovu jsem si přístroj přiložil k očím a konečně se mi povedlo najít nejvhodnější zaostření. Byl to opravdu sob, dokonce ne jeden, ale tři. Podal jsem dalekohled Tanelimu, hned poté, co jsem zmenšil rozpětí okuláru, aby mohl vidět oběma očima.

„Já je znám," zašeptal. „To jsou naši sobi!" Jari mu vytrhl dalekohled a podíval se sám. Rozrušeně mi ho vrazil zpět do dlaně.

„To je Viima, Säde a ještě někdo, koho odsud nepoznám." Otočil se ke mně. „Jsou to oni!" Oči se mu rozzářily.

„Jak to víš?" nedalo mi to se nezeptat.

„Poznáme svoje soby, stejně jako bys poznal třeba Satu. Viima má bílý flek na zadku a Säde je větší než většina sobů," vysvětlil tak samozřejmě, jako by se ho na to ptali každý den. „Jsou to oni!" Rozběhl se k zamrzlé řece. Před krajem se však zastavil. Položil jsem mu dlaň na rameno.