XXIV.

124 12 17
                                    

XXIV.

Stáli jsme před dveřmi od mého domu a já jsem se odhodlával zaklepat. Když jsem se podíval na Mirju, jen se na mě usmála. Těžko říct, jestli si uměla představit ten ohromný strach, který jsem cítil. Strach z toho, co tam uvnitř najdu. U Ainy se dala čekat jakákoli reakce, včetně toho, že dveře okamžitě zabouchne, jakmile se ukáže, že jsem to já. A nejspíš bych se odhodlával ještě dlouhé minuty, ale Mirja zaklepala za mě. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Nebyl jsem na rozhovor se svou sestrou připravený.

Když se dveře otevřely, trochu se mi zatočila hlava. Nevěděl jsem, co si myslet, co cítit. Bylo to úžasné a zároveň tak bolestivé, znovu ji vidět. Působila na mě tak trochu ztrhaně, přesně jako máma, ale možná jsem prostě přišel nevhod. Mirja mi pevně stiskla ruku. Chápal jsem, že by nejraději odešla, a o to jsem jí byl vděčnější, že je tady se mnou. Zrovna teď jsem ji nejvíce potřeboval.

„Ahoj," vypravil jsem ze sebe. Chvíli na mě jen hleděla, ale pak ke mně natáhla ruce. Sevřel jsem ji do náruče. Objímali jsme se dlouho, dost dlouho na to, aby začala plakat. Mně sice slzy netekly, ale hádal jsem, že se tomu nevyhnu. Na krátký okamžik jsem se cítil opravdu skvěle, že se zase vidíme. Na malý okamžik jsem věřil, že to je dobrý nápad.

Možná by ten okamžik trval déle, ale ode dveří se náhle ozval neznámý hlas. „Dej ty pracky pryč!" Pak se všechno událo až moc rychle. Aina vykřikla tak vysokým hlasem, jaký jsem u ní nikdy neslyšel a v tu samou chvíli do mě někdo strčil. Nejspíš by v tom i pokračoval, kdyby se Aina nepostavila mezi nás.

„Dost, Ukko!" vykřikla. Konečně jsem měl prostor si dotyčného prohlédnout. Nebyl z vesnice, nikdy předtím jsem ho neviděl. Něco mě napadlo, ale pevně jsem doufal, že se mi má domněnka nepotvrdí. „Tohle je jenom můj bratr!" Potvrdila se. Nedalo se říct, že by mě to nějak překvapilo, ale rozesmutnilo rozhodně. Pohlédl jsem na Mirju. Čekal jsem, že se bude tvářit jen zmateně, ale v jejím pohledu bylo něco, co jsem cítil i já. Jakýsi odpor. Musela podobné situace vidět i předtím a vědět, co za nimi stojí.

„Jasně," odfrkl si. „Uhni mi z cesty, Nikdo mi tě oblbovat nebude." Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že Ukko nemusí být zlý člověk. Možná je jen po seveřanském způsobu impulzivní. Ale nějak jsem tomu nevěřil. Na to mi až moc připomínal některé jiné muže, kteří se k ženám nechovali právě nejlépe. Možná bych věřil tomu, že je jiný, kdybych vedle sebe neměl Mirju. Který normální člověk se oboří na kluka, který přijde s holkou, protože se bojí, že má něco společného s jeho přítelkyní? Vždyť to nedává smysl. Nejspíš chtěl jen vyvolat konflikt a to bylo něco, co jsem nikdy nechápal.

Navíc jsem měl více než podezření, že je to dokonce Ainin manžel. Docela jsem tomu i věřil. Jí nikdy nezáleželo na tom, aby někoho milovala a on miloval ji. Důležité bylo jen to, aby někoho měla a nedělala tak ostudu. Aby si našla někoho, kdo se nebude chovat jako Ukko, to by muselo být příliš velké štěstí. Koneckonců, měla to v genech.

„Prosím tě, Ukko," zašeptala tiše. Takhle jsem ji neznal. Její muž něco neslyšně zavrčel, ale nejspíš si nechal říct. Naštěstí. I kdybych se chtěl prát, moc jsem to neuměl. Ukko mě stále propaloval vražedným pohledem.

„Co vím," pronesl. „Tak bratra nemáš." Stále se díval na mě, ale jeho slova nejspíš patřila Aině.

„To není pravda," bránila se Aina. „On..."

„Vrátil jsem se po šesti letech," vložil jsem se do toho. „A upřímně, celkem chápu, proč o mně nikdy nemluvila. Já o ni taky ne." Přesměroval jsem pohled na Ainu. „A právě proto jsem přišel. Usmířit se, nějak to mezi náma urovnat."

Nebeské mořeKde žijí příběhy. Začni objevovat